Autor: David Zadražil

Cesta už se Markovi vůbec nelíbila. Zdeněk, sedící za volantem, jel jak smyslu zbavený. V ruce svíral láhev zpola zaplněnou bourbonem. Po každém úspěšně zdolaném kilometru si dopřál úctyhodný doušek whiskey. Zašklebil se a občas škytl. Po jeho tváři se ale jinak rozléval blažený úsměv.
Na zadních sedadlech se tlačili dva kluci, které Marek neznal. Mezi nimi, s hlavou položenou na hrudi toho staršího, seděla Markova spolužačka Lucka. Vypadala, že spí. Už při nástupu do auta Marek poznal, že je opilá. Oba chlapci se na sebe spiklenecky usmívali, přičemž mladší z nich rukou přejížděl po její kraťounké sukni.
„Kámo,“ zamumlal Zdeněk opile, „jak se Ti vůbec povedlo přemluvit starouše, abys mohl jet s náma?“ Zdeněk se neptal bezdůvodně. Markovi rodiče, Julie a Oto, totiž byli známí tím, že jejich syn musel - i ve svých téměř osmnácti letech - dorazit domů před osmou večer. Veškerý noční život pro něj tak se setměním končil.
Dnešní večer si proto Marek musel tvrdě vybojovat. Přestože věděl, co má Zdeněk večer v plánu, rodičům slíbil, že zůstanou celou noc doma, vypracují důležitý školní projekt a hned potom půjdou spát. Žádné noční procházky, žádný alkohol, žádné cigarety.
Marek nechtěl kamarádovi přiznat, kolik toho musel doma naslibovat, proto odpověděl něco ve smyslu, že mu rodiče věří a že jakmile mu bude osmnáct, stejně s nakazováním nic nezmůžou.
Jedna lež vedle druhý, pomyslel si.
Zdálo se, že bourbon na Zdeňka působí čím dál víc. Posledních několik minut se Zdeněk nedokázal udržet ve svém pruhu. Navíc za necelý kilometr budou vjíždět na horizont. Nebral na vědomí Markovi rady, aby zastavil. Místo toho zběsile přejížděl z jednoho pruhu do druhého.
Marek se s bušícím srdcem otočil na zadní sedadla. Když uviděl, jak Lucku jeden z chlapců drží za prsa a druhý má ruce v jejích kalhotkách, chtělo se mu řvát.
V tom ale zařval Zdeněk. Marek sebou trhl a prudce se otočil právě ve chvíli, kdy se před horizontem vynořilo auto. Poslední, co viděl, byla zářivá světla, která ho naprosto oslnila.

„Zhasni už to světlo a pojď si lehnout,“ křikl Oto z ložnice na Julii.
Seděla za stolem v kuchyni. I přes Otovo věčné omílání, že Marek bude u Zdeňka v naprostém pořádku, že si vypijí jedno dvě piva a hned potom půjdou spát, v hlavě pořád přemítala o nejrůznějších drastických scénářích.
„Pořád se nemůžu smířit s tím, že už je tak velkej,“ povzdechla si cestou do postele.
„Musíme se smířit s tím, že nám chlapeček roste. Je rozumnej, možná bysme mu měli víc dovolovat. Nezneužije toho.“
Julie si otřela slzu stékající po tváři. „Až se zítra vrátí, promluvím s ním.“
Oto Julii políbil, zhasnul lampičku a oba spokojeně usnuli.