Autor: Ivan Chvalovský

Od úterý po narozkách se cítím parádně. Vážně skvěle. Ale co chci říct, je něco docela jiného. Potřebuju zaznamenat událost z dnešního rána/večera. Bydlím těd kousek od De Merenwijku v novém pokoji, ale mám takový menší problém s mojí postelí. Jde o to, že moje stávájicí lože nemá pelestě, což, když se vysloví takhle nahlas nezní nijak drasticky, ale pokud má člověk tu zkušenost, tak ví, že postel bez pelestě je horší mučidlo než palestínská palečnice. Proč? Protože ten posraný polštář pořád padá (eeej 7p v řadě)! Ne vždycky se samozřejmě vysune celý z pod vaší, tiše dřímající hlavy. To je vlastně ještě ten veselý scénář, když se někdy během noci probudíte a zjistíte, že váš polštář se válí v husté vrstvě prachu, kterou všichni máme vzadu u stěny za postelí. A to si ješte představte, že moje postelovo-zdní mezera má dobrých třicet centimetrů, a tam se teprv panečku vejde špíny. Čili, v tomto veselém scenáriu akorát vytáhnete polštář z té hlubinné propasti, doufaje v to, že strana, jež se dotkla dna té bažiny, se nebude dotýkat vaší tváře.
V případě neveselém se probudíte třeba až ráno, s půlkou polštáře za koncem postele, čtyřiceti jeho procenty někde na cestě a malým desetiprocentím cípem látky pod hlavou. Jako první si však nevšimnete utíkajícího vankuše, nýbrž si uvědomíte bolest v krční oblasti, zcela ztuhlé šíjní tapézy, mírný, ale přesto důrazný tlak podél celé páteře a samozřejmě, již dobře známý pocit zkráceného tahání v prostoru bederního kříže.
A tak jsem přemýšlel, ne teda nijak intenzivně, ale přesto, zabýval jsem se myšlenkou, jak se této ubýjející noční starosti s mizejícím polštářem zbavit. Logické řešení by bylo dát postel na jiné místo, kde by byl její pelesťový nedostatek eliminován, to ale bohužel není v mém novém bydlení proveditelné. A tak mi na mysli vytanul nápad druhý, vyplnit tu postelovo-zdní mezeru nějakým objektem. Knihou? Knihami? Kartonovou krabicí? Nočním stolkem? Mentálně jsem prošel snad všechny varianty, které můj pokoj nabízel, a i prakticky jsem se asi tři z alternativ pokusil aplikovat. Bezútěšně.
A to nás konečně přivádí k tomu magickému momentu tohoto rána. Byla to ta chvíle, kdy stojíte na lávce dělící břeh snové říše a strohého světa, jste ještě v polospánku a vlastně si už skoro uvědomujete, že jen čekáte na to, až vás něco postrčí na tu nebo onu stranu. A tak jsem si tam vyčkával, plný soucitu, spokojenosti a naplnění, které snad každý cestovatel musí cítit u konce své výpravy, vědom, že jeho putování dojde naplnění. Ta lávka jako by bylo ono pověstné místo, kde se každý dobrodruh zastaví těsně před tím, než se zas na léta navrátí do své rodné vesnice, zastaví se, aby tam zavzpomínal na zažité trampoty a naposledy se ohlédl za ušlou cestou.
A právě toto ohlédnutí se zpět, je ten moment (nebo spíš bod, prostě něco časově kratšího než moment, ale přesto vše obsahujícího), kdy máme možnost být tu i tam. Kdy můžeme být sami sebou i celým vesmírem. Je to zlomek sekundy, kdy se vše rozběhne do středu, kde se potká a spojí se v jedno. Pochopí se. Dává smysl. A pak zas nic. Ve vzácně ideálním případě si můžeme uvědomovat vzpomínku na tento mžik, ale toto upamatování si, už samo o sobě nikdy nebude takové, protože se stalo uvědomělé. Přesto je to unikátně výsostná vzpomínka, malá reprezentace božského okamžiku, kdy máme možnost ne pochopit, ale vnímat celý svět se všemi jeho vědomostmi, přírodními zázraky a plujícími energiemi. A takováto malá vzpomínka mi zůstala na dnešního ráno.
Víte, možná tato mentální památka na moment ohlédnutí se na lávce mezi nebem a zemí, není až takové požehnání, ano dá nám prakticky důkaz, že toto spíše bájné místo doopravdy existuje, ale zcela zníčí krásu célého totoho nadpozemského okamžiku, neboť se ho snaží rozložit na námi pochopitelné aspekty. Co se to tady tak poeticky snažím vykreslit, je víc než obyčejná myšlenková imagice. Myšleno více než normálně obyčejná… né, že by byla o něco víc než obyčejná, prostě podprůměrně obyčejná myšlenková imagice, která je ale přesto reprezentací něčeho tak dokonalého a božského jako je naše Podvědomí.

Ano, vševědoucí Podvědomí.

Je to neuvědomělý sběr všeho co se (nám), kdy v životě stalo ( --v tomto místě si uznávám nejsem sto procentě jistý, neboť mi zatím žádná životní zkušenost, vědecký výzkum (nepočítaje tedy Jungovy archetypy) ani vnitřní pocit, nedavá důkazu k tomu tvrdit, že naše individuální nevědomí obsahuje i to kolektivní, to, které je (alespoň údajně) námi všemi sdílené, nevím--) čili, ještě jednou, podvědomí je více méně neuspořádaný shluk momentů celého našeho života, všeho, co kdy prošlo naší myslí a tělem. Logicky i fyziologicky není možné pro náš neocortex, aby si byl vědom všech těchto mini příběhů, aby si je všechny zapamatoval nebo nedej bože si z každého stimulu, jež naše tělo zaznamená, něco poučného odnesl. Nedokáže to žádná z našich mozkových oblastí, přesto je to ale možné pro naše Podvědomí.
Povědomí/Nevědomí – empiricky dokozatelná entita, co s námi celý život putuje, bez toho, aniž bychom si s ní kdy mohli popovídat, nebo nalezli, v které kapse se nám schovává. Nebo? O tom kde se schovává, zatím nemám páru… rozhodně to ale není v Pineal Gland – toho to světonázoru se již prosím zbavte pánové, kolegové, kognitivní filozofové. Místo tedy nevíme, ale za sebe mohu říci, že k nějaké té vzájemné komunikaci již došlo a dochází. Skoro každý ji podle mě do větší či menší míry prožívá – tedy tu komunikaci s vlastním světem pod hladinou vědomí. Háček je ale v tom, že tyto vnitřní rozprávky jsou jen velmi, velmi zřídka možné rozumově zachytit, natož si je zapamatovat. A to se mi právě podařilo dnešního rána, stojíce na té posvátné lávce pojící dva světy.

Uvědomil jsem si, že mojí postelovo-zdní mezeru může vyplnit na půdě odložený, vysouvací šuplík!

Nevím, zda po takovém všeříkajícím rozuzlení má ješte vůbec nějaký smysl pokračovat. Ale přídám snad ještě pár řádek pro ty, co nedávali dostatečný pozor. Ten šuplík jsem totiž poprvé viděl asi tři dny zpátky, když jsem byl odnést krabici s věcmi nahoru do podkroví. Opíral se tam o zeď jakoby nic, jakoby nebyl sestrojený k tomu, aby v něm byli uložené věci, a aby se každý den párkrát poslušně vyšoupl a zašoupl. No nic, přešel jsem tuto lenost staréhou šouplete s mávnutím ruky a víc jsem se o jeho půdní život nezajímal. Až do dněšního rána, kdy mi jeho skutečnost téměř vyrazila dech.
Po ranní obligatorní návštěvě toalety jsem se ještě v polospánku vrátil zpět do svého pokoje. Zrak mi okamžitě padl na propast v místě, kde by se pelesť měla dotýkat zdiva. A v ten moment mi v mém mentálním prostoru přistál obraz, primitivní vyzobrazení několika tvarů dávající dohromady asi tři rozlišné předměty, to celé zahalené v nádechu slunečných paprsků prosvítajících skrze záclony na oknech, dodávající celému zátiší něžný nádech. Ty tři objekty byly: postel, matrace, šuplík. Bylo to tak věrohodné, tak jasné, reálné, až mě skoro zaskočilo, že to není skutečnost, když moje pozornost sjela z imaginace na mojí reálnou postelovou mezeru. Vrátil jsem pozornost zpět na vizuální představu, bylo to tak očividné, šuplík sedl do mezery jako prdelka na nočník.
Tento mentální obraz, co mi přistál před (za) očima, byl alespoň podle mých vnitřních pocitů, sen z právě uplynulé noci. Takové to, když si až pár minut po probuzení vzpomenete na to, o čem se vám vlastně zdálo, většinou díky nějakému vodítku, jež vám poukáže alespoň na zrnko toho, co vám váš intenzivní interní noční život nachystal.
Takže jsem si vlastně vzpoměl na sen, nebo teda to mi mé pocity napovídali. Vzpoměl jsem si na sen, ve kterém mé podvědomí, zcela bez námahy nebo jakkéhokoliv vedení, vyřešilo problém, jež jsem já za celé dva týdny vyřešit nedokázal. Sen, v němž se spojilo zcela nepozorné přehlédnutí šuplíku válejícího se na půdě spolu s mučivou mezerou za mojí postelí a vykouzlilo tak elegantní řešení. Sen, jenž podle mě ukazuje neskutečnou sílu naší neuvědomělé mysli, která nejen, že si pamatuje sebebezvýznamějsí objekt po dobu několika dní, ale také ho dovede přetvořit v něco užitečného, spojit s aktuálním problémem a vygenerovat tak rešení situace, s níž si můj vědomý mozek nedokázal poradit ani pod mojí kontrolou. Bez jakéhokoli plánovaného impulzu zvládlo mé Podvědomí rozuzlit hlavolam, s nímž se vlastně ani nemuselo zabývat.
Asi mi jen chtělo udělat radost za to, jak jsem byl těch uplynulých pár dní bezelstný a rozverně šťastný z čehokoliv, co přišlo. Možná mě chtělo pochválit za to, že jsem tolik nemyslel.

Neboť myšlenky, jsou tou zdí mezi námi.