Autor: Patrik Chmel

Vážně nikoho nehryže zvědavost, proč v aule centrální banky pokukují dva pochybní týpci? Nikoho nezajímá, proč si neseme naostřené krumpáče? Nikdo se nezeptá, proč nám z pytle čouhá ta upilovaná brokovnice? A ani na to proč z nás ksakru kape nějaká divná tekutina?
„Heleď Didi, je to nějaký divný. Říkám ti, že nás určitě vidí,“ šeptám do ucha Divišovi.
„Není možná! Postříkali jsme se tím svinstvem od hlavy až k patě.“
„No to vím taky, ale stejně… je to celé nesmysl,“ podotýkám. Tahle Divišova habaďůra mne čím dál víc zneklidňuje. Sice nás před loupeží jedna potrhlá čarodějnice polila zeleně pěnícím elixírem, jehož hlavní příměsí byla citrusová šťáva, která se dříve používala jako neviditelný inkoust. Ale stejně…
„Vidíš: nikdo nás nevidí,“ šťouchá do mě Diviš. A vážně naším směrem nikdo ani nemrkne. Pomaličku tedy proplouváme mezi lidmi. Hlavně nepřilákat zbytečnou pozornost. Do nikoho nevrazit. Počkáme v rohu haly za umělohmotnou kytkou. Lépe bude se vůbec nehýbat. Nemluvit. Raději ani nedýchat. Počíháme si, až strážci nebudou očumovat kolem chodby k trezoru, a pak se pustíme do té krádeže století.
Jenže, jenže. Ti syčáci tam stojí, jak tvrdý Y a ne a ne se hnout. Tak čekáme. Hodinu. Dvě. Tři… Pět! Už dávno jsme si stihli pojmenovat každého postávajícího ve frontě a vymyslet mu životní příběh. Byla tam mastičkářka Gertrúda, neonacista Adolf, nájemný vrah Cristian, tlustoprdka Eleonora, kněz Bartoloměj, žokejka Dagmar, dealer František, lesák Čuňas, hlídač Hodor a mnoho dalších. Ale ani vymýšlení absurdních jmen nás nemohlo zabavit navěky.
„Mě už to tu už fakt nebaví,“ stěžuje si Diviš.
„Hele ty sis tuhle blbost vymyslel, tak už vydrž. Za chvíli to skončí.“
„Když já se tak strašně nudím,“ vzteká se a nakvašeně čutne do květináče.
„Nech toho, vždyť přitahuješ pozornost!“ zlobím se. Diviš si vůbec neuvědomuje, že s velkou mocí přichází i velká zodpovědnost. Po chvilce si klidně zrobí flusačku. Naškube papír na kuličky. Nabije a než mu v tom stihnu zabránit, vyfoukne. Kulička trefí Gertru rovnou pod boltec. Ta se lekne, máchne rukou před sebe a omylem vrazí Elen řádný políček. Té zas podklouznou nohy a zavalí Fráňu. Padají jako domino. První Adolf, pak Bartoloměj, Cris, Čůňa, Dáša, Elen, Fráňa, Gerta, Hodor a tak dále… Začíná boj. Klienti se válí na dlažbě, vzduchem lítají pěsti, kopance a ostrá slova. Chumel se rozrůstá o další členy. Nastává naprostý chaos, čehož kvapně využijeme. Pár skoků, které nás dělí od trezoru, překonáváme velice snadno. Zkušené páčení a už máme naši vysněnou odměnu: ohromnou spoustu… ovoce? „Kde jsou prachy?!!!!“ zařve Diviš. V tom ale zazní alarm a na vyptávání není čas. Bereme, co se dá, a padáme.
A opět vůbec nikoho nezajímá, proč aulou centrální banky vybíhají dva zadýchaní týpci. Nikoho netrápí otázka, proč máme oba náruče plné ananasů. A ani to proč vlastně voníme po citrónu. Nikoho ani nenapadne, že je právě svědkem zločinu. Nikdo nemá zájem… To bude jednou náš konec.