Autorka: Eliška Kohlíčková

„Probouzí se.“
„Nikdo se jí nedotýkejte, rozumíte?“
„Je krásná. Přímo dokonalá.“
Pomalu jsem otevřela oči. Ostré světlo zářivek umístěných na stropě mě donutilo je zase přivřít.
„Jak je vám, slečno?“
„Kde to jsem?“ škrábalo mě v krku, možná mi ani nebylo rozumět.
„Budete v pořádku. Ještě se prospěte, ano?“
Chraplavě jsem vydechla a zavřela oči.

* * *

Podlaha mě tlačila do zad. Motala se mi hlava. Přišlo mi, že jestli ji jen pohnu, tak budu zvracet. Opatrně jsem otočil hlavu na druhou stranu. Žaludeční šťávy se mi přesně podle očekávání nahrnuly až na mandle. S odporem jsem polkl. O chvíli později už jsem zvracel, celé tělo se mi třáslo, když jsem se poté dávil už jenom naprázdno. Klečel jsem, ruce obmotané kolem žaludku a zhluboka jsem dýchal.
„Haló! Haló, je tu někdo!? Pomozte mi! Prosím!“ v krku jsem pořád cítil kyselou pachuť žluči. Tma byla neprostupná, nahmatal jsem pouze hrubou zeď a studenou podlahu. Neslyšel jsem ničí dech, krom toho svého, nikde nebyla ani škvíra světla, přesto jsem nahmatal na omak studené, ocelové dveře, které znamenaly potenciální svobodu.
Rukama jsem si objal kolena. Neměl jsem představu, jak může být místnost, ve které jsem byl, velká, přesto se mě zmocňoval pocit, že se stěny přibližují. V jednu chvíli jsem měl dojem, že slyším kroky. Vrhl jsem se ke stěně, za kterou jsem myslel, že se zvuky ozývají.
„Pomoc! Jsem tu zavřený! Pomozte mi někdo, proboha!“
Kroky ustaly tak rychle, jako se objevily.

* * *

„Jak je vám?“
Sestra mi otřela zpocené čelo žínkou. Měla pár vrásek kolem očí a milou tvář.
„Kde to jsem? Co se stalo?“
„Nemůžu vám nic říct. Ale nebojte se, jste v bezpečí. Pan primář se o vás postará. Přejete si něco? Vodu? Jídlo? Máte hrozně popraskané rty, donesu vám něco k pití,“ rozhodla se, zmizela z mého zorného pole, po chvíli se vrátila a přiložila mi plastový kelímek s vodou ke rtům. Chtěla jsem si ho podržet sama, v tom mi zabránily kožené popruhy kolem zápěstí, které mě držely přivázanou k posteli.
„Pijte,“ přikázala mi, jemně mi zaklonila hlavu a nechala mě pít, dokud jsem se neodtáhla.
„Pan primář se za vámi přijde podívat,“ slíbila, strčila mi volný pramen vlasů za ucho a odešla.
Přišel po několika dnech, zrovna ve chvíli, kdy mě sestry přivazovaly. Nesměla jsem se po budově pohybovat sama, přesto jsem z toho mála, co jsem viděla, a taky díky pachu dezinfekce pochopila, že jsem v nemocnici. Počkal, až sestry odešly. Důvěrně si přisedl na kraj lůžka a naklonil se ke mně.
„Kdy jste se naposledy s někým milovala?“

* * *

Malými dvířky mi vždycky podali talíř s jídlem a sklenici s vodou. Snažil jsem se ta dvířka otevřít, aspoň abych se nadýchal čerstvého vzduchu. Nešlo to. Dvířka se vždycky jen odklopila, pár rukou v latexových rukavicích mi jimi podal tác a zase se zaklapla.
Zarachotil klíč v zámku. Instinktivně jsem se přikrčil v rohu, klopýtl jsem a levou nohou stoupl do kaluže vlastní moči. Zastudilo to.
„No pojď se mi ukázat,“ vyzval mě hrubý hlas. Muž stál mezi dveřmi, a i když jsem mu neviděl do obličeje, byl jsem si jistý, že se snaží mě najít. Zadržel jsem dech, aby mě nemohl slyšet.
„Neschovávej se mi. Čeho se bojíš? Já ti neublížím, naopak. Když se osvědčíš, čeká tě úžasná budoucnost. Pohodlná postel, dobré jídlo, krásné ženy. Budeš jiný než ostatní. Víc než spotřební materiál. Málokdo má takovou šanci. Pojď ke mně přece,“ hlas mu ke konci změkl, jako by mluvil k malému dítěti a natáhl ruku do prázdna. Poprvé za několik dní, možná měsíců, jsem cítil, jak je mi v boxerkách těsno. Jak je to dlouho, co jsem měl nějakou ženu? Zasténal jsem a tělo muže se otočilo směrem k místu, kde jsem se krčil. Vykročil ke mně.
„Ne…“ šeptl jsem, když mě popadl za zápěstí. Snažil jsem se mu vysmeknout, to by se mi možná podařilo, kdybych nebyl tak zesláblý.
„Ale ano. Neboj se, bude se ti to líbit,“ to už mě k sobě přitáhl a popostrkoval mě před sebe. Světlo na chodbě mě praštilo do očí, zároveň na můj nos zaútočil pach desinfekce. Muž mě dál tlačil před sebe, dokud jsme nedorazili před dveře. Kolem chodili lidé. Najednou mi bylo trapně, když jsem si uvědomil, že mám na sobě pouze triko a boxerky.
Sáhl do kapsy dlouhého bílého pláště a vytáhl klíč. Ozvalo se cvaknutí. Znělo jako příslib.

* * *

Vyděšeně jsem zvedla hlavu, do té chvíle položenou na kolenou. Spolu s tím lékařem přišel do přijímací místnosti i další muž. Byl vysoký, štíhlý. Určitě musel být velmi pohledný, než se dostal sem. Teď vypadal, stejně jako já, zanedbaně.
„Přesně, jak jsem předpokládal. Panuje mezi vámi silná chemie. Cítíte to?" nadechl se lékař.
„Věřím, že budete naší klinice prospěšní."
„Prospěšní v čem?" zeptal se ten muž, čímž vyslovil i moji otázku.
„Následujte mě, všechno pochopíte."
„Bude v pořádku, když ke spojení dojde až zítra. Nebylo by dobré to uspěchat. Zdravotní stav jsme si ověřili, jste oba plně zdrávi," vykládal, zatímco jsme šli chodbou.
„Můžete nám konečně říct, o co tady jde? O čem to celou dobu mluvíte?“ byla jsem ráda, že jsem to nebyla já, kdo z nás dvou vybouchl.
Odemkl jedny z mnoha dveří a pokynul nám, abychom vstoupili. Sterilně bílá ordinace, už na pohled odlišná od přijímací místnosti, ve které jsem byla před chvílí. Dvě nemocniční lůžka, stůl se třemi židlemi, z toho jedna z nich byla kancelářská, vedle další stůl. Tomu dominovala obrazovka počítače. Podél stěn se tisklo nespočet skříni, uvnitř byly zřejmě léky.
„Posaďte se,“ mávl směrem k židlím a sám se posadil. Kožený potah při dopadu jeho těla ublíženě zaskřípal. Nejistě jsme si každý odtáhli jednu židli a lékaře napodobili. Čalounění na židli mě zastudilo na stehnech. Nervózně jsem se ošila.
„Dovolte, abych se vám konečně představil. Jmenuji se Cutter, jsem zdejší primář. Na začátek si dovolím trochu odbočit. Přemýšleli jste někdy nad tím, jak chutná lidské maso?“ nečekal na odpověď. „Konzumace lidského masa je s člověkem spojená od nepaměti, kanibalismus je i dnes rozšířenější, než byste možná čekali. Konzumenti jsou ochotní velmi štědře zaplatit, už jenom z toho důvodu, že producentů je jako šafránu. A proto jsem tu já, vy a tahle klinika.“ Pohled na naše vyděšené tváře ho očividně potěšil.
„Nemějte strach, tady se zaměřujeme pouze primární sektor produkce. U nás jste v bezpečí. Tedy za předpokladu, že se nebude stavět na zadní, to bychom nebyli přátelé. Nebudete dělat problémy, viďte, že ne. Je možné, že se rychle osvědčíte a k otěhotnění dojde brzy. V takovém případě se vám samozřejmě odměníme, čekají vás samostatné pokoje, nadstandartní péče, možná dokonce vycházky. Je krásné počasí, akorát začíná podzim.“
Jako na povel se zvedl vítr, na pozdrav zaduněl o okno a o chvíli později zase vysvitlo slunce. Podívala jsem se na toho muže a oba jsme se podívali oknem ven.
„Otěhotnění?“ nejistě jsem polkla.
„Vám to pořád není jasné? Naším účelem je zajistit dostatečný počet kusů vhodných ke konzumaci. A jak jinak toho docílit, než dávat dohromady potomstva schopné jedince. Nemusíte si lámat hlavu s antikoncepcí, jde nám o přesný opak.“
„Pane Cuttere,“ vstoupila do ordinace po krátkém zaklepání sestřička.
„Hned tam budu,“ opáčil stroze a opět se obrátil k nám. „Sestry se o vás postarají. Přijďte zítra ve dvě. A buďte dochvilní. Na shledanou.“
Opatrně jsme se zvedli a opustili prostor.
„Asi bysme se měli představit. Jsem Robert,“ natáhl ruku.
„Linda. Těší mě.“ Stisk ruky měl navzdory situaci pevný. Chvíli se mi díval do očí. O další chvíli později přišly dvě sestry a odvedly nás pryč.

* * *

Celý den jsem strávil v nemocničním pokoji. Jenom ve vaně jsem strávil snad dvě hodiny, ani to, že mi sestry co chvíli ťukaly na dveře, mi nevadilo. Ta holka, Linda… Vypadá sympaticky, ale můj typ to není. Zhluboka jsem se nadechl a strčil hlavu pod vodu. Až když jsem začal cítit pnutí kolem srdce, vynořil jsem se opět nad hladinu.
„Roberte? Roberte, jste v pořádku?" ozvalo se hned za dveřmi. Šplouchání vody sestru očividně vyděsilo.
„Jsem v pořádku, nic se neděje."

* * *

Za pět minut dvě jsme se s Robertem sešli před ordinací primáře.
„Pojďte dál, prosím. Vypadáte oba dva dobře, mnohem lépe, než včera."
Až teď jsem si všimla, že vedle jednoho z lůžek v ordinaci jsou dveře. Dolní hrana dveří se při otevírání dřela o měkký koberec s vysokým chlupem. V místnosti nebylo nic jiného než masivní dvoulůžko a malý noční stolek.
„Nebojte, já tu s vámi samozřejmě nebudu, respektuji soukromí. Vedle je koupelna, máte tam i připravené oblečení na převlečení. Potom odejděte mojí ordinací, sestry vás opět odvedou do vašich pokojů."
Oba jsme ho vypravovali očima, já se posadila na postel.
„Můžeš mi vysvětlit, co má tohle všechno znamenat? Snad si nemyslí, že spolu budeme… Vždyť tě ani neznám!“
„Lindo, klid.“
„Je to moje tělo! Nedovolím, aby se z mýho těla stala nějaká schránka! To nás tu plánuje držet zavřený, dokud…“
„Lindo, pšššt,“ položil mi Robert ruce na ramena. „Podívej, říkal, že pokud se podaří, že bys otěhotněla brzo, tak se budeme mít líp. Nebudeme spěchat, ale za pokus to stojí. Jenom asi budeme potřebovat čas. Víc času.“
Tak jsme jenom leželi a mluvili. Potom jsme se zvedli, prošli ordinací na chodbu a zase šli v doprovodu sester každý svoji cestou.
Po několika týdnech jsme já i Robert dostali volnější režim. Mohli jsme se po budově pohybovat sami, stýkali jsme se ve společenských místnostech s ostatními. Spoustě ženám se pod halenkami vzdouvalo bříško, potvrzení těhotenství tu ale vždy doprovázel pláč. „Těhotenství je tu uměle zkracovaný medikamenty. Plus ti to dítě hned po porodu vezmou, ani ti ho nepřiloží na hruď. Potom záleží, jak moc mladý maso ti klienti chtějí, od toho se odvíjí délka života těch dětí. Starý maso ale nikdo nechce, takže není těžký si představit, jak dlouho ty děti asi žijí. Krátce předtím, než jsem se dostal sem, tak jsem se oženil. V době svatby už byla moje žena těhotná. A vždycky, když tu nějaká žena otěhotní a pláče, protože ví, co to dítě čeká… Vždycky si vzpomenu na ni, na svoji ženu. Nevím, jestli žije s někým jiným, a mě prohlásili za mrtvýho… Je to pravděpodobný, vždyť tady nás nenajdou. Jsme tu uprostřed ničeho.“
Ten den pršelo, přesto bylo ve společenské místnosti pootevřené okno. Les, kterým byla klinika obehnaná, šuměl. Douglas, jeden z nejstarších mužů, kteří tu byli, típl cigaretu do popelníku položeném na parapetu, otevřel okno o trochu víc a vyfoukl dým. Na chvíli nastavil dešti tvář. Seděli jsme s Robertem právě pod tím oknem, on si četl a já si, s hlavou položenou na jeho rameni, kreslila do bloku. Všechno tu bylo volně k dispozici. Knihy, propisky, pastelky. Opodál sledovala jedna žena televizi. S mužem, který seděl vedle ní, se držela za ruku.
„Zavřete to okno,“ přistoupil k Douglasovi jeden ze zaměstnanců.
„Máte strach, že bych skočil?“ odsekl, ale okno zavřel. Ozývalo se jemné praskání, jak kapky dopadaly na sklo.

* * *

Nedlouho po monologu Douglase Linda zaklepala na moje dveře.
„Dále, je otevřeno.“ Klíče tu ostatně měli jenom zřízenci.
„Copak je? No tak, copak je…“ obtočil jsem paže kolem Lindina těla. Nic neříkala, jenom plakala. Stiskl jsem ji trochu pevněji v předtuše špatné zprávy.
„Jsem těhotná,“ zamumlala. Skoro jí nebylo rozumět, přesto pořád mluvila.
„A je to tady. Dočkali jsme se. Ty nemáš radost?“ popotahovala.
„Nemluv tak,“ vtiskl jsem jí polibek na temeno.
„Jste spolu,“ nakoukla do pokoje sestra a posunkem mi naznačila, že chce se mnou mluvit. Ještě jednou jsem Lindu objal a vyšel na chodbu. „Omlouvám se, že jsem vás vyrušila. Ale viděla jsem, že ji to… potvrzení rozhodilo, tak jsem ji radši sledovala.“
„Jste hodná. Nesouhlasí s tím, co se tu děje.“
„To nikdo z nás, krom pana primáře. Buďte s ní, bude vás teď potřebovat. A nezapomeňte si zažádat o lepší pokoj.“
Poděkoval jsem a zavřel za sebou dveře. Seděla na posteli, hlavu v dlaních. Opatrně jsem ji přitáhl k sobě a objal ji.
„Neboj, bude to dobrý… Bude to dobrý.“
Rozplakala se ještě víc.
Počkal jsem, až Cutter dotelefonuje.
„Dobrý den. Sestra mi poradila, abych si u vás zažádal o lepší pokoj. Pro sebe i pro Lindu.“
Otočil se na židli mým směrem.
„Jistě. Věděl jsem, že se osvědčíte,“ utrhl z bločku na stole dvě žádanky, cvakl propiskou a dal se do vyplňování.
„Zmínil jste i možnost vycházek. Pořád to platí? Čerstvý vzduch by jí udělal dobře, přece jenom jsme tu pořád zavření,“ doufal jsem, že řekne ano.
„Nechám si to projít hlavou. Tyhle žádanky předejte staničním sestrám na svých odděleních. Zajděte za mnou zítra ohledně těch vycházek. A jak to snáší? Máme ji samozřejmě pod dohledem, ale víte, neříkala vám něco soukromě?“
„Nic mi neříkala. A i kdyby, myslím, že by to mělo zůstat mezi námi. Jsem rád, že si připadá v bezpečí.“
„Všichni jste tu v bezpečí,“ prohlásil a podal mi popsané papíry. Odešel jsem bez rozloučení.

* * *

Přiložila jsem zápěstí k malé čtečce u recepce. Zařízení přečetlo z náramku, co potřebovalo, píplo a automatické dveře se s tichým zasyčením otevřely. Nervózně jsem sevřela Robertovu dlaň. Venku už panovalo to pravé podzimní počasí. Když jsme při procházení přilehlým parkem narazili na dětské hřiště, přišlo mi to jako krutá součást zvráceného vtipu. Tady nikdy děti nebudou.
„Myslíš, že se odsud někdy dostaneme?“
„Pamatuješ, jak Douglas říkal, že jsme tu uprostřed ničeho? Ptal jsem se lidí, co jsou tu dýl než my a prý je tam, za tím lesem, plot obehnaný ostnatým drátem,“ odpověděl nepřímo na moji otázku. Koruny jehličnanů tvořily neprostupnou masu.
„A krom toho, ty na sebe teď musíš dávat pozor,“ přitiskl mě k sobě, políbil mě na čelo a vůbec poprvé mě pohladil po pomalu se zakulacujícím břiše.

Nad automatickými dveřmi kliniky se nepatrně pohnul okulár kamery. Zaostřil na dvojici lidí, stojící kousek od vchodu. Dívali se směrem k lesu.
Nad dveřmi ordinace primáře tikaly hodiny. Seděl na židli před obrazovkou počítače, na uších mohutná sluchátka. Dvakrát klikl a přiblížil si obraz.
„A krom toho, ty na sebe teď musíš dávat pozor,“ zachrčelo ve sluchátkách.
„Ano, přesně tak,“ přitakal.
„Nechceme přece, aby se jí něco stalo… Aby se něco stalo komukoli z vás,“ zašeptal a přejel po obrazu kamerového záznamu prsty. Opřel se zády o opěradlo židle a rozesmál se. Stále ještě s úsměvem na rtech poté opustil svojí pracovnu.

V noci, když celá klinika krom sester na noční službě spala, se na stole v ordinaci primáře Cuttera rozdrnčel telefon. Ozval se záznamník.
„Dobrý den, dovolali jste se primáři Jamesu Cutterovi. Momentálně nejsem k zastižení, zanechte mi, prosím, po pípnutí vzkaz. Hned, jak to půjde, se vám ozvu zpátky. Přeji hezký den.“
„Dobrý večer, tady Green. Měl jsem včera s přáteli oslavu, na které jsme grilovali maso z vašeho chovu. Bylo výborné, velmi jemné, a ta chuť! Myslím, že jste ve mně našel stálého zákazníka. Mějte se hezky, přeju vám mnoho štěstí.“