Autor: Martin Klecán

Přisedl jsem si do kupé k postaršímu pánovi. Už dávno jsem se naučil spolucestující ignorovat, protože to šetří nervy. Všiml jsem si, že má docela milý obličej, šedivé vlasy a plnovous. Vytáhl jsem knížku a začetl se.
Za chvíli mne v nose zašimral divný pach. Nemohl jsem si ho s ničím spojit. Až po pár minutách mi to došlo. ODN. Oddělení dlouhodobě nemocných. Sračky, pot, moč, krev a zvratky, to všechno přebité dezinfekcí. Zvedl se mi žaludek a chtěl jsem utéct.
Podíval jsem se po muži naproti mně. Koukal z okna, zdálo se, že je myšlenkami jinde. Vyžehlený, čistý, spokojený. Na pacienta, co utekl z oddělení, kam se dávají lidi umřít, vážně nevypadal.
Možná si to namlouvám, možná je to jen takový ten normální pach, co v kupé občas bývá - projde tudy spousta lidí, do toho ta divná koženka, plast, kov. Určitě to není ódéenka.
Ale stejně se mi chtělo zdrhnout. Viděl jsem lidi narvané v čemsi, čemu se přezdívá anděl, a vypadá to spíš jako rubáš. A protože to je jen takový divný hadr s tkaničkou, lidem z toho leze zadek a vůbec části těla, který byste radši neviděli.
Hlava už je mimo a neovládá svěrače. A sračky jsou mezi námi. Pokud dotyčný už nevyfasoval plenu. Podělaný nebo s podělanou plenou. Soutěžíme o nejtrapnější situaci v životě lidském.
Krev rudá, tepenná, krev tmavá, ze žil. Krev v moči, krev ve stolici, krev v puse. Nevěřili byste, z čeho všeho se dá krvácet.
Neseděl jsem v kupé, ale na nemocniční posteli, vedle jednoho takového orubášovaného pacienta. Viděl jsem každou vrásku na ztrhaném obličeji. Ten člověk měl zavřené oči a vypadal, že ani nedýchá. Najednou zasípal, odkašlal si a oči otevřel. Umři, bude to pro tebe lepší. Bude to lepší pro tvou rodinu, která už neví, co si počít. Mají tě rádi a ty máš rád je, ale stejně si všichni zúčastnění přejí, abys zemřel, protože už je to kurva neudržitelný. Nahlas se to ale neříká.
Pot. Ne takový jako když se vrátíte z joggingu. Pot horečnatý, lepkavý. Pot, který vás neochladí a smrdí prášky.
Zvratky vaše a zvratky vašich blízkých, kteří z toho hnusného ovzduší neudrželi oběd v žaludku. Berte to jako nejvyšší vyznání lásky. V krku cítí žluč a stejně stojí u postele a snaží se tvářit mile.
Po vlaku se prošly moje nervy. Chlápek vstal, učesal se, oblékl si kabát a odešel. Sotva opustil kupé, rychle jsem otevřel okénko. Přízrak byl pryč.