Autorka: Mária Volmanová

PRÝ

Prý mě znají,
prý vědí, co ode mě čekat,
prý mi neveří,
prý jsem jako všichni,
prý, prý, prý,
prý nezvládám normálně žít,
prý bylo by mě radno někam zavřít,
prý, prý, prý, prý, prý, prý, prý, prý,
samý prý.
Běžte s tím už do pí...
Tedy chtěla jsem říct do pryč...

CESTA

Jen zastav se, brachu,
načerpej síly,
ty poslední, které ještě zbyly.

Zapomeň na strasti,
vypusť slzy z očí,
ucítíš, jak svět se točí.

Nemysli na bolest,
raduj se ze své pouti,
ještě nepřišel čas utonouti.

Neutíkej s větrem o závod,
raději se usměj na nebe
a nech někoho jít vedle sebe!

SEN

Unášejí mě černá křídla noci.
Je mi ještě pomoci?

Cítím v sobě křičet bolest vzduchoprázdna!
Opravdu jsou sny věc takto zrádná?

Ústa pláčou a oči se smějí.
Duše ta prosí o naději.

Hladí mě temnota, co nezná konce.
Pověz, prosím, jak hřeje Slunce?

Snaha vidět světlo, zdá se marnou.
Jak jen tohle lidé zvládnou?

Ozvalo se řinčení budíku,
ze sna zdárného úniku.