Autor: Jan Vitoň

PROKLETÁ

Svlečený had podsvětí střeží,
jeho jedem jsme podepsali závěť
a jeho uštknutí je zbytkem trestu.

Prošli jsme po ztichlém nábřeží,
když umírající motýl ztratil perleť
a my zůstali v dešti z chlastu.

Po vlhké dlažbě kráčíme k náměstí,
odsouzeni blouzněním k výkřikům,
jenž utichají v niterné chlípnosti.

Z dlaní nám Sibyla věštila neštěstí
a donutila nás ke (z)vráceným dotekům,
po kterých zůstaly jizvy z lítosti.

OD BUKOWSKÉHO

Na schodech před Rudolfinem
zazněl tvůj lascivní pozdrav.
I když neměl být věnován mně.

Přišla jsi na koncert.
A Praha byla jako kabaret,
ve kterém jsi měla hlavní roli.

Cestou jsme potkali žebráka
schouleného pod pouliční lampou.
Třásl se zimou.
V jedné ruce svíral Bibli
a ve druhé držel lísteček.

Na něm stálo: ,,Potrat je hřích.,,
Tak jsem tě raději nechal jít.
Protože ji ještě nemám přečtenou...

DE PROFUNDIS CLAMO

Omilostněný prožitek potichu zasténal,
a křečí zkroucená stébla trávy naříkala.
Bestiální fantazie se oddávala okamžiku
uvadajícího do ponižující laskavé slasti.

V přítmí jsi toužebně očekávala záchvěv,
ve kterém by se zračila má posedlost
a na černobílých sklech z kostelních vitráží
se srážel tvůj dech, jenž stékal do nicoty.

Na několik stránek vytržených z Bible
malovali jsme časem pokřivené symboly.
Pohlceni tmou a s nálepkou prošlých dnů,
malovali jsem kokainem místo kříd.