Autorka: Kateřina Sochová

Jsem jako jarní květ, který se zmítá v mrazivém větru. Zmrzlý a zlomený.
Propadám se do nejtemnějších koutů své mysli. Neustále slyším ozvěny hlasů, které na mě křičí. Ani jeden z nich mi však nepatří. Patří někomu jinému. Těm, kteří mi ublížili.
Zakryju si uši a snažím se je vyhnat ze své hlavy, ale nejde to. Stále je slyším. V duchu počítám vteřiny, které ubíhají rychlostí blesku. Jedna, dvě, tři… Hlasy však nemizí, pořád tu jsou.
Cítím, jak se mi do očí derou slzy. Kapky slané vody mi stékají po tvářích a pálí mě jako cejch.
Uvědomím si, že ty hlasy měly pravdu. Jsem taková, jak říkají, a navíc jsem k tomu ještě slabá. Už dávno nepředstírám, že jsem někdo jiný. Dokonce už ani nehraju ty jejich hloupé hry, které nikdo nemůže vyhrát.
Vidím svůj odraz v zrcadle. Prohlížím si modrofialové podlitiny na své bledé kůži. Nemůžu ten pohled vystát. Hnusí se mi.
Dříve bych před tím pohledem sklopila oči, ale nyní ne. Musím vidět, co mi udělali. Co mi oni provedli.
Nedokážu to však snést dlouho. Vší silou udeřím do zrcadla. Cítím, jak se sklo pod mou rukou tříští na tisíce kousků. Střepy se mi zařezávají do dlaně. Z rány se mi řine rudá krev, která kontrastuje s blyštivými úlomky křišťálu.
„Nebojím se,“ zašeptám do ticha. „Já se nebojím.“
Jakmile ta slova vyřknu nahlas, uvědomím si, že je to poprvé, kdy si nelžu. Je to hořké i sladké zároveň.
Strach mě ovládal celý můj život. Byla jsem jeho loutka. A byla jsem velmi bezbranná marioneta.
Avšak kde je dým, musí být i oheň. A ani strach nemůže existovat bez příčiny.
Tím mým ohněm, co mě spaloval zaživa, byla šikana. Sžírala mě uvnitř. Pohlcovala mě do sebe. Čím více jsem se ji poddávala, tím větší díru v hrudi mi nechávala. Rozbíjela mě totiž uvnitř.
Krvavé podlitiny byly na povrchu, ale ty nejhlubší rány, které se šířily jako infekce, se uvelebily uvnitř mě samotné. To, že je nikdo nevidí, neznamená, že tam nejsou.
„Nebojím se,“ zašeptám a můj hlas se odráží v ozvěně. „Já se nebojím. Už se není čeho bát.“
Potopím se do ledové vody. Led mě mrazí po holé kůži a řeže mě jako žiletky. Průzračná tekutina se zabarví do karmínové kvůli ráně na mé ruce.
Nadechnu se a ponořím se do vody. Zase počítám vteřiny. Jedna, dvě, tři… Počítám tak dlouho dokud mi nedojde kyslík v plicích. Vynořím se a lapám po dechu. Všechno mě pálí. Musím cítit tu bolest.
Rozhodla jsem se a chci to udělat. Nevím, čí vítězství to bude, ale moje asi ne.
Vliji do sebe krémově bílou tekutinu. Každý lok je mnohem bolestivější než ten předchozí. Zanedlouho roztok začne působit.
Svět mi před očima šedne a postupně mizí. Vše se kolem mě točí. Srdce mi bije jako by mi chtělo vyskočit z hrudi. Dýchám čím dál tím rychleji a mělčeji. Znovu lapám po dechu, ale nemůžu se nadechnout. Děsí mě to. Bojím se. Už zase se bojím. Strach se mě opět zmocňuje a bolest je mnohem silnější než kdy předtím… Přitom stačilo se například někomu svěřit, nebo to začít řešit dřív, a ne na samém počátku konce.