Autor: Jakub Tvrz

Netuším, jak to tenkrát bylo – myslím, když vznikal svět a rodil se člověk. Nevím to já a neví to ani nikdo jiný. Všichni si ale myslí, že to ví. Někdo tvrdí, že to byl Bůh, kdo uplácal z hlíny zemi i člověka. Jiný zas, že se ozvala velká rána, asi jako když prasknete pytlík, pak se začaly množit mrňavé buňky a heleme se, bylo to tu. Země. Člověk. Někdo říká, že je světů mnoho a každý svět stvoří další... ale už nám neřekne, kdo stvořil ten první svět. Zkrátka, je to složité. A já se přiznávám, že nevím. Ale věřím člověku – spíše té přirozené moudrosti, co mu dala příroda. A ta moudrost říká: Na každém šprochu je pravdy trochu.
Řídím se tím a věřím, že máme anděly, ale už nevěřím v Boha, věřím, že se buňky množí, ale už nevěřím v prasknutý pytlík. Věřím, že je mnoho světů, ale ne, že se dál a dál rozmnožují. Vás už to asi nudí, co? Ptáte se, proč vám to všechno povídám? Protože něco přece jenom vím – andělé existují, jen nechtějí spát. Víte, jak se říká, že čert nikdy nespí? Je to možné, ale andělé také ne.
Každá rasa má své anděly. Ti bělošští jsou trochu přízemí, spoutaní pravidly, jsou puritánští. Černoští jsou rarášci, malí čertíci. Mají smysl pro humor a umí hrát jazz. Nevím, jaké anděly mají Číňané, Japonci a vůbec podobní lidé, a už vůbec netuším, jak to mají s anděli míšenci. Smísí se snad kromě ras a rodičů i jejich andělé? Nebo mají střídavou péči? Bůh ví. Jedno je ale jisté – neumí hrát jazz.
Jednou jsem svého anděla spatřil. Poletoval nad mou hlavou takřka neviditelný, nehmotný, jen dlouhé zlaté vlasy působily skutečně. Věděl jsem už tehdy, kdo je zodpovědný za všechnu tu píli a nudné dospělé chování. Věděl jsem, kdo mi brání naplnit mé touhy o svobodě, o rozháraném mládí, sny o probdělých nocích a ránech, kdy bych uléhal ke spánku s vůní růže minulé noci na rtech. Svět venku by se probouzel a lomozil, kdežto já bych šel spát oněmělý bluesovou ukolébavkou. Když jsem tedy toho záškodníka uviděl v zrcadle, jak se bezstarostně vznáší, snídá nějaké andělské jídlo a drobí mi do vlasů, rozhodl jsem se ho zbavit. Chytil jsem ho za vlasy a – a ouha, byly tak jemné, že mi projely mezi prsty a on si toho ani nevšiml. Zkusil jsem to znovu a ještě jednou, ale stále nic. Něco mě napadlo.
„Kdy chodíš spát?“ oslovil jsem ho.
Vůbec si mě nevšímal.
„Hej ty!“ profackoval jsem rukou vzduch nad sebou. „Anděli!“
Vylekaně sebou škubl a vysokým hláskem zapištěl: „Ty mě vidíš?“
„Podívej se do zrcadla.“
„Uh! A jo,“ vypískl a celé to své jídlo mi pustil do vlasů.
„Hej, co to děláš?!“ rozhorlil jsem se. „To tě neučili slušnému vychování?“
„Pardon, pane člověk, omlouvám se, modlitbička pro pámbíčka, služebníček, chcete s něčím pomoct?“
„Můžeš mi vysvětlit, jak se to má s tím tvým andělstvím?“
„No to je tak.“
„Jak tak?“
„Tak. Musím vás hlídat, abyste byl hodný a pomáhat vám, aby z vás něco vyrostlo, abyste byl šťastný a veselý, abyste měl samé intelektuální zájmy a...“
„Tak to by stačilo. A proč se nemohu bavit?“
„Vy se nebavíte?“
„Ne. Byl bych rád, kdybys ode mě odešel. Končí ti služba, můžeš do důchodu. Paráda, ne?“
„Ne, já nemohu odejít.“
„Tak máš vyhazov.“
„Nemohu...“
„Řekl jsem...“
„Nejde to. Ani kdybych chtěl.“
„Ach jo,“ povzdechl jsem si. „Tak mi řekni, kdy chodíš spát?“
„Andělé nespí. Tedy, abych se přiznal, jednou jsem si zdříml, když jsme moc dlouho poslouchali ukolébavku a...“
„Takže jen tak neusneš?“
„Na mou duši. Proč to chcete vědět, pane?“
„Protože až jednou můj anděl usne, udělám všechno, v čem mi brání. Rozcuchám si vlasy, nechám se vyhodit ze školy a budu se chvíli toulat po světě.”
“Ale ne!“ vypískl. Viděl jsem, jak mu vstávají vlasy hrůzou. A pak se dostavil nápad.
„Ale ano. Potom se někde usadím, abych si zahrál divadlo a zažil alespoň jednou ten dlouhý závěrečný potlesk, při kterém se derou slzy do očí. Pak se vypravím přes velkou louži do Ameriky, kde se na rohu bulváru naučím troubit na trumpetu, naučím se dupat do rytmu a trochu stepovat, zahraji si v zapadlé hospůdce s pár černochy jazz pod jménem Bílý trumpetista, čímž se mi otevřou dveře do jazzového podsvětí starého New Yorku a já budu moci zdvihat krátké sukně Gershwinovských holek.”
Anděl na mě pohoršeně poulil oči přes sklo zrcadla.
“Pod nebem plným hvězd, na které téměř neuvidím skrz oblaka cigaretového kouře, zvolám:, „Ach díky, díky ti, přírodo, za zimní spánek andělů!“
Ale jako medvěd se i můj anděl jednou probudí a já se budu muset vrátit zpět. A má dívka se mě zeptá: „Kde jsi byl, miláčku?“
„Na rohu páté Avennue,“ odpovím. „Hrál jsem s černochy jazz, tančil a učil se svobodě.“ Jen ty holky si nechám raději pro sebe.
Trochu trpce se usměje a nebude mi věřit. Já tedy nazuji okované boty, lusknu na prsty a vyklepu nohama rytmus písně. Pak vytáhnu zlatou trumpetu s ohmatanými klapkami a kvílivé tóny navodí atmosféru jazzových klubů, černochů a černošek s pevnými rty, přivedou celý divoký černošský New York do Evropy a já naučím bělochy hrát jazz.”
Když jsem domluvil, jeho vlasy nebyly hebké a nijaké, trčely do vzduchu jako štětiny rejžáku. Popadl jsem ho za ně a šup s ním do krabičky. Krabičku jsem položil ke gramofonu, pustil mu ukolébavky a zamával mu. Mezitím, co se za mnou zavíraly dveře, mi hrozil malou pěstičkou.