Autor: Jan Král

Je podzimní večer. Slunce se již chystá jít spát a mizí za obzor. Jako by někdo rozlil na to doteď nudné modré nebe plechovku teplé, vřelé oranžové barvy. I mraky, jako ovce na pastvě, vyválely se ve slunečním závoji a rozjasnily se. Do podobných barev zbarvené listy stromů se jen stěží brání záchvěvům větru a nakonec bezvládně, bezmocně opouští své místo na větvi a vydávají se na cestu kamsi do neznáma, až nakonec padnou na zem. Na poli mezi tím vším se klidně pase stádo srn. Z úbočí kopce sledují toto nádherné, romantické divadlo dvě osoby. Dva ostrovy lásky. Muž a žena. Dívají se mlčky na scénu před sebou. On ji jednou rukou objímá a druhou má položenou na jejím stehně. Ona pokládá hlavu na jeho rameno a jen si užívá ten okamžik. Sedí vedle sebe na stráni, ničím a nikým nerušeni, jen oni dva.
Po chvíli ale mladík přestává hladit onu sličnou dívku a dává ruce v klín. Jeho hlava poklesává a úsměv ve tváři se ztrácí. Následuje jen hluboký a zoufalý nádech a výdech. „Nemysli na to.“ říká mu. I v jejím hlase je cítit smutek, obavy. On se k ní lehce natáčí a odpovídá: „Sama víš moc dobře, že to nejde… Nedokážu bez tebe žít… a myšlenka na to, co všechno se může stát…“ Ona se na něj dívá, pokládá mu ruku na tvář a směruje jeho hlavu k ní. „Zvládneme to! Za chvíli budeme zase spolu. Jako do teď. Šťastní a jen a jen spolu. Věř mi!“ Jakmile poslední z jejích slov vystupuje z rtů do chladného večera, objevuje se na jeho tváři lehký úsměv, sice jen na vteřinu, ale přece. Její mysl po chvíli přichází s nápadem, jak jej přivézt na jiné myšlenky… Políbí ho. Jemně, ale dlouze. I když se zprvu jen neaktivně podílí, po chvíli se i on přidává, opětuje polibky a začíná ji hladit po těle. A jak večer postupně přechází v noc, vášeň pomalu začíná ovládat jejich chování. Jejich horká těla se osvobozují z řetězů oblečení a tisknou se na sebe. Ticho protíná tlumené sténání a vzdychání…
Pak spolu již jen leží na studené trávě, pod přikrývkou tmy a jen měsíc a hvězdy jsou svědky jejich lásky. Ona má položenou hlavu na jeho hrudi, on s rukama okolo ní ji objímá. Ještě dlouhou dobu si užívají přítomnost toho druhého, jeho dech, slova, vůni, jeho nedokonalost. Následuje již jen noc, noc o nich dvou…
Po jasné noci plné měsíčního svitu přichází chmurné ráno. Obloha přejímá temný hábit noci. Hejna černých mraků se seskupují a vytváří neprostupnou hradbu slunečnímu svitu. Oni dva, ještě v dozvucích oné noci, probouzí se s úsměvem ve tváři. Jakmile se však podívají z okna, jejich tváře zkamení. Nejde jen o to počasí, ale spíše o to, co se děje na zemi… Z okna jejich bytu je jasně vidět na přístav. Je sice v dáli, lehce zahalen šedí dne, ale i přesto je vidět obrovská skupina kotvících lodí. Nejsou to jen obchodní, jako obvykle, ale i transportní a válečné lodě. Nejsou zde na dlouho, dnes odplouvají. Topiči už roztápí kotle, jde vidět kouř. Dívka se zadívá na svého milého se smutkem v očích. On jí beze slova pouští její ruku i bok a odchází opodál ke skříni. Z ní vyndává svou zeleno-béžovou uniformu a začíná si ji oblékat. Pomalu a s nechutí navléká kalhoty, blůzu a ještě pomaleji, jako kdyby jeho ruce byly těžké a nešly zvednout, zapíná knoflíky na nich. Poté následují bagančata, kamaše a když už si obléká svetr a tahá kabát do deště, z poličky, kde byl uložen, padá ocelová přilba. Spolu s ní se sesune i do teď opřená puška. Ona se na něj zadívá a téměř neslyšně procedí skrze mříž rtů: „Znamení…“ Začíná pršet nejen venku, ale i v jejích očích, zatím jen lehce, jen jedna kapka si zatím nachází cestu ven a vytváří dojem, že její oči jsou ze skla. Kdyby jen oči… ona celá se cítí jako kus křehkého skla, který praskne na statisíckrát a rozpadne se na ty nejmenší střepy ve chvílí, kdy její vyvolený zmizí v útrobách lodi. On si toho však nevšímá, sbírá spadanou výstroj a doobléká se. „Půjdeme?“ ptá se jí, když je dostrojen. Odpovědí mu je jen mlčenlivé pokynutí hlavy. A tak ruku v ruce vychází vstříc odloučení.
V přístavu je již dav lidí. Plačící matky a přítelkyně, truchlící otcové, mladší bratři a všechen ten lid, který se přišel podívat na ty nové národní hrdiny, kteří odplouvají postavit se smrti v boji za svobodu a klid světa. Mezi nimi se i oni naposledy políbí, slíbí si věrnost, opatrnost a že se opět shledají. Následuje chvíle, kdy se nevidí, ona netrpělivě čeká u řetězu před molem a on si klestí cestu na palubu. Nakonec nachází místo a po krátkém pátrání i ji. Stojí tam, vlasy smáčené, stejně jako oči. Šaty promočené, stejně jako její řasy. V srdci prázdno, stejně jako v jeho. Ozývá se lodní siréna. Odplouvá. Dlouho si ještě mávají, i když už se nevidí. Jakmile loď mizí za obzorem, odchází slečna domů, kde celý den probrečí v náruči své matky. On v tu chvíli odchází na svou postel, kde němě zírá do spodní strany postele nad ním, do stropu, do nikam…
Během cesty snad jako jeden z mála nevnímá strach z nepřátelských ponorek, které, ač vyhnány z Francie, dnem i nocí pátrají po spojeneckých konvojích směřujících do Evropy. Nevnímá chladný vzduch kroužící nad Atlantikem. Nevnímá snad ani to, že se brzy bude muset krýt před střelbou. Dny plynou jako voda v oceánu pod ním, ale čím více dní je od ní, tím úpěnlivěji a zamyšleněji sleduje její fotku, pečlivě opatrovanou v kapse na srdci. S každou vteřinou strávenou nad obrázkem jeho pokladu stesk narůstá. S každým okamžikem nad jejím portrétem se více a více boří do svých myšlenek. Celé hodiny se zavírá, vždy při západu Slunce, do své hlavy a představuje si, co asi dělá ta slečna, které zaslíbil svůj život, jak se asi má, jestli má stále ten přenádherný úsměv, který ji zdobí, jestli i ty krásné hluboké modré oči jsou stále tak okouzlující, jako byly, když odjížděl, nebo jestli stále svým hlasem a dotykem, nebo dokonce jen svou přítomností, zlepšuje náladu, nechává zapomenout na to špatné a dává důvod k pousmání se, k dobré náladě, k chuti užít si život. Představuje si neustále ten poslední večer. Tu poslední noc… A doufá, že ještě jednou zažije něco podobného, něco tak krásného…
Po příjezdu do přístavu v Británii a ubytování v táboře okamžitě zasedá za stůl v poštovní kanceláři a píše jí dopis. Sděluje jí všechny detaily cesty, že je v pořádku. Netrpí nedostatky jídla, popisuje tábor… Zároveň ale jeho tužka na papír zaznamenává jeho strach o ní, o něj, o ně… Poté vkládá celou zprávu do obálky, nadepisuje obě adresy, jeho i její, a dává dopis zapečetěný láskou úředníkovi.
Týdny, měsíce uplynuly od zakotvení na jihu Anglie. Nyní, v plné zbroji a připraven stojí před mladíkem to, pro co byl cvičen, pro co musel opustit svou lásku, pro co trpěl fyzicky i psychicky na rozbahněném britském venkově, pro co pečlivě studoval mapy Holandska. Jeho loď odplouvá.
„Ven, ven, všichni ven!“ křičí poručík na muže v náklaďáku. I náš mladík se hrne ven. Ocitá se ve frontovém táboře, dva kilometry za místy, kde se odehrávají občasné přestřelky v této doposud klidné oblasti. Sleduje dění okolo, v blízkém lese se vojáci snaží pomocí maskovacích sítí a větví schovat děla, tanky… muži mají stany schované v hustém porostu a vůbec se všechno snaží chovat, jako by se nic nedělo a stále se jednalo o ospalý tábor bez zásob, či většího počtu vojáků. Byť obeznámen s plánem na další den, stejně se neubrání otázce: „Proč tohle všechno, vždyť tam jsou jen starci a děti, není potřeba tolik techniky.“ Druhého dne se ovšem dozví pravdu…
Svítá… Nebe se barví do ruda. Jen mraky se během noci rozutekly kamsi do neznáma, snad proto, že věděly, co se chystá. Ranní rozjímání však ale není na místě. On, stejně jako ostatní z jeho jednotky, stojí připraven vyrazit proti nepříteli. Tichem se rozezvučí hlučný řev motorů. Tanky vyrážejí, dělostřelci tahají za spouště svých děl, letadla malují bílé pruhy na červené nebeské plátno a mužstvo se dává do pohybu. Kdesi z dáli je slyšet výbuchy. „Co se tam děje?“ ptá se téměř každý z roty. Po chvíli přichází rozkaz k zastavení. Důstojníci se seskupují a radí se. „O čem se asi můžou bavit? běží hlavou našemu hrdinovi. Po pár okamžicích přichází nový rozkaz. „… Rota Baker se vydá na Východ a zaujme obranou pozici ve Vogtlu. Podporovat Vás bude 7. tanková četa. …“ jakmile tato slova doznívají, vydává se uskupení za svým cílem ležícím 19 km daleko…
Je večer… Od jejich příchodu do této malé obce se nic nestalo. Nikde ani stopy po německé přítomnosti. Na hlídce u mostu přes řeku, nedaleko od města, za pytli s pískem, stojí i on. Doslova hypnotizuje les za loukou před ním. Nikoho však nevidí. Jsou to už bezmála dvě hodiny, co byl poslán na toto místo. Uvnitř něho se pere nuda se strachem. Poleví-li v ostražitosti, může to stát mnoho životů, ale přece jen, starci a děti ho nemohou nijak překvapit. Vychází tedy zpod plachty nad ním a s puškou v ruce naposledy prohledává okolí. Nic. Zvedá hlavu vzhůru. V tu chvíli se stává obětí. Obětí vzpomínek na onen poslední večer. Nebe je téměř stejné jako tehdy. Pár oranžových nebeských ovcí, obloha zářící teplými barvami a k tomu lehce foukající vítr. Ihned mu v hlavě zní slib, který jí dal. „Až se vrátím, půjdeme spolu zpět na naše místo, sedneme si do trávy a necháme zapomenout na tu dlouhou dobu odloučení, na tu dobu bez sebe. Slibuji, že dám pozor a vrátím se zpět do tvé náruče a že si tenhle překrásný večer zopakujeme!“ nechává se unést vlnami snů, představ a vzpomínek. Z náprsní kapsy vytahuje papír, na kterém se tyčí několik narychlo sepsaných vět. Nyní k nim přidává další. Píše o belgické přírodě, o klidu, který tu vládne. V jeho dopise také stojí: „Jak mne všichni strašili s tím, že Němci jsou nelítostní a bojují do posledního muže, tak snad není nic vzdálenějšího od pravdy. Jsme zde sice jen krátce, ale žádný Němec tu není, nebrání se. Určitě utekli domů, do té jejich otčiny a čekají na nás až tam. Náš rozkaz je hlídat jedno zapadlé klidné městečko v Holandsku. Po válce ani stopy. Neboj se o mne, slibuji, že se k tobě brzy vrátím. Uvidíš, že Vánoce oslavíme společně.“ Tak se zabral do psaní, že zapomněl na všechno okolo… Okřiknutí od kolegy na stráži je marné, nevnímá ho. Co by ho tak mohlo vytrhnout z téhle jeho chvíle? Je vůbec něco, co by ho přimělo vrátit se do reality? Vzduch protíná kus olova. S jemným zasvištěním proráží krk a spouští krvavou fontánu. Ticho přerušuje zoufalé chraptění o pomoc. Sny se rozplývají. Následuje rychlé trhnutí hlavou za sebe. Jeho spolubojovník, kamarád, se kroutí na zemi a drží za hrdlo. „Co se děje?“ jasná to otázka. Ale odpověď na ni těžká. Zběsile propátrává okolí, ale nikoho nevidí. Puška, která mu rychle vystřelila k rameni, pomalu klesá. V očích se objevují slzy. Ihned mu je vše jasné… Sniper. Jak krátké přeskočení z absolutního klidu, rozjímaní ke strachu o holý život. Spěšně se otáčí a vybíhá se skrýt. Je ale pozdě. Jemný záblesk. Špitavé svištění. Látka se trhá. Zásah! Kulka se provrtává okolo lopatky přímo do srdce a poté vylétává opět na svobodu. Padá k zemi. Černá písmena se topí v rudém moři…
Vždycky si přál zažít ten večer znovu. Lehký vítr, aby mu foukal do tváře, nebe, aby se odělo do oranžového slunečního závoje, listy, aby se nechávaly unášet větrem… aby spolu leželi v trávě. A tak tam leží v tratolišti krve. I on bezvládně, jako tehdy listy, padl na zem. Jako tehdy i nyní hraje nebe různými odstíny oranžové, žluté a červené. Jako tehdy i teď leží spolu…