Autor: Lukáš Smrkovský

Na louce rostla jabloň. A na té jabloni právě dozrávala krásná, velká, červená jablka. Malý klouček, který se zrovna toulal kolem, ji uviděl a dostal na takové jablíčko chuť. Přišel k ní, utrhl si ze spodní větve jedno zralé a chutné a kousl si do něj.
Vtom se k němu přihnal muž, který byl kapitalista, a rozkřikl se na něj: „Co to děláš, ty kluku ušatá? Ty trháš jablka z mého stromu! Ta jabloň stojí na pozemku, který mi patří, a tudíž je i se všemi jablky moje."
Než se stačil klouček zastydět, přiběhl druhý muž, který byl komunista. „Nic takového!" okřikl toho prvního „Tahle jabloň roste na území našeho státu, tím pádem patří všem a tedy mně."
Jen, co to dořekl, přišel třetí muž, který měl s sebou dva ozbrojené vojáky a byl to fašista. „To sotva" řekl klidným hlasem „Věci patří tomu, kdo má nejvíc moci a síly. A jelikož mám s sebou dva vojáky a vy ani jednoho, je tahle jabloň moje."
„Ta jabloň tady vyrostla z vůle Boží" halekal kněz, který se sem přihnal z opačné strany. „Je to Boží dílo a patří pouze Bohu." řekl a pak dodal: „A zástupcem Boha na Zemi je církev a představitelem církve jsem tady já, takže jsem také jediný, kdo si na ni může dělat nárok."
V tu chvíli toho už měla jabloň tak akorát dost. Pustila ze svých větví čtyři jablka, která s neomylnou přesností padla na hlavy kapitalisty, komunisty, fašisty a kněze. Ti se v mžiku skáceli na zem a pospali si tak dobrou hodinku či dvě. Klouček se tomu dal do smíchu a vojáci, kteří zrovna neměli bdělého pána, si sedli na zem a začali hrát karty.
„Co jen si ti lidé nenavymýšlejí." povzdychla si jabloň řečí, které rozumí pouze rostliny, a dál už se o tu příhodu nestarala. Dobře totiž věděla, že nikomu nepatří. Jen roste, zelená se, plodí jablka a na zimu opadává. A je to tak dobře, protože díky jabloním jako je tahle, je náš svět stále naživu a krásný. Navzdory všem kapitalistům, komunistům, fašistům, kněžím a vůbec všem takovým, kteří si myslí, že jim může patřit jabloň.