Autor: Adam Závodský

Zemřela Monča. Tu kočku jsem měl rád, byla oddaná a starala se o našeho člověka jak nejlíp to šlo. Nikdy nepochopím ten kočičí sentiment; tu jejich laskavou láskyplnou přezíravost, kterou se vůči lidem tak často vyznačují. Také nikdy nepochopím, proč to udělala, proč zemřela a zrovna takhle, ale to je její věc. Kočky si plní Úděl po svém a my psi taky.

Filip, náš člověk (teda teď vlastně už můj) o tom ještě neví. Vidím ho přes dveře zahrady, jak leží na gauči v obýváku, s hlavou v polštáři. V televizi dávají kreslenou grotesku. Z kuchyně zvoní telefon. „Nechte mě bejt“ zvolá přidušeně a stočí hlavu. Má ještě na sobě pyžamo. Trápí se a nechce teď s nikým mluvit. Začnu štěkat a skákat na dveře, dokud konečně nevyprovokuji reakci. „Pitomej pes“ adresuje mým směrem a odmyká. „Nažrat jsem ti dal, tak co chceš?“

Vetřu se do domu a mažu si to rovnou na gauč. Nevyhodí mě, na to příliš touží po společnosti. Jeho samička mu před pár dny řekla, že už se s ním nechce vídat. Trochu se na ni kvůli tomu zlobím. Můj člověk má možná spoustu vad a zlozvyků, ale je to pořád dobrý člověk. A ona taky rozhodně není bez poskvrnky, jak mi na ní řekl zase její pes. Chodívali jsme společně ve čtyřech k vodě. Připadá mi to hrozně dávno.

Když teď svým tělem zabírám polovinu gauče, nemůže už Filip pokračovat ve spaní. To je dobře. Sedí vedle mě a nepřítomně mě drbe po šíji. Telefon dávno utichl a z kuchyně se line mastný zápach krabic od nedojezené pizzy. Televize stále vysílá pásmo stylizovaného násilí pro děti. Filip nic z toho nevnímá. Pak, jakoby osvícen nějakou zázračnou myšlenkou, vstane a odhodlaně se přesune do kuchyně. Najde svůj telefon, odemkne ho, pár vteřin v něm listuje a pak jej zklamaně položí zpátky. Na okamžik ho napadlo, že mu volala Andrea (to je ta samička), ale byla to jen jeho matka. Každou neděli k ní chodí na oběd a už je hluboce po poledni. Má strach.

Monča mi často vyprávěla, co si s Filipem prožila, když byl mladší. Tehdy ještě bydlel s rodiči a když byl sám, experimentoval s drogami. Být tam já, začnu štěkat, že zburcuju celou ulici, ale když jsem to onehdy prohlásil před Mončou, jenom se na mě usmála tím protivným, laskavě vševědoucím úsměvem, jaký umí jen kočky. „A k čemu by to bylo? Vynahradil by si to jindy.“ Podle Monči bylo nejlepší počkat, až dostane rozum sám. A tak mu alespoň noc co noc lehávala na břiše, aby trochu ulevila týranému tělu od toho svinstva. Podle mě ho měla spíš důkladně škrábnout, aby se chlapec uvědomil, jenže to není na mě, tohle posuzovat. Kočky si plní Úděl po svém a my psi zase po svém. Když se Filip pár let na to stěhoval do vlastního, vzal si ji s sebou.

Večer se Filipova matka připomene podruhé. Zvednu hlavu a zaštěkám, abych svého člověka povzbudil k nějaké akci. Celý zbytek odpoledne strávil bezcílným prohlížením internetového zpravodajství všeho druhu. Teď hypnotizovaně sleduje číslo na displeji. Zvednout jej se neodhodlá. Seskakuji z gauče. Zabíral jsem ho Filipovi přes dvě hodiny, bolí mě nohy a potřebuji se vykálet. Na nic nečekám a ulevím si na podlahu přímo před dveřmi na zahradu. Exkrement je na bílých dlaždicích dobře vidět. Vyslouží mi to pokárání a vyhazov ven, ale alespoň jsem ho dostal na vzduch. Mé výkaly vyhodí do černé plastové popelnice před vchodovými dveřmi. Ješte si ničeho nevšiml.

Když mi Monča přišla toho dne ráno říct, že musí umřít, byl jsem nazlobený. Nazlobený na ni, na Filipa, na celý svět, dokonce i na Řád. Na okamžik jsem zatoužil být divokým psem někde daleko od civilizace, nevědět nic o lidech a Údělu. Zlostně jsem se na ni zadíval. Ležela na střeše mé boudy a kožich se jí krásně leskl. Zeptal jsem se, proč musí umřít zrovna teď. „Protože tohle náš člověk potřebuje,“ řekne mi prostě. „Potřebuje, abych zemřela.“ „Potřebuje abys žila!“ zavyju vztekle a v očích mám směs zlosti a nepochopení. „Právě teď nejvíc! Od pátku jen leží na gauči a hromadí kolem sebe odpadky. Je nešťastný kvůli Andree. Nemůžeš ho opustit ještě ty! Nesmíš!“ Ale ona se na mě už jen podívá s tím svým vševědoucím úsměvem a já vím, že už ji nepřesvědčím. „Hodláš mi umřít tady na střeše, nebo tě mám pozvat dovnitř?“ zeptám se s neskrývanou ironií. „Kolem poledne si někam zalezu“ mňoukne klidně. „Ale přijdu se rozloučit.“ Seskakuje ze střechy a odchází. Opouští mě zmateného, rozzlobeného a nešťastného. Tu kočku jsem měl rád.

Najde ji dalšího rána. Jsem ten den hodně neodbytný, štěkám a fňukám. Dožaduji se venčení. Nakonec ho přemluvím ke krátké procházce. Jdeme kolem vody, stejnou cestou jako dřív chodíval s Andreou. Doufá, že ji tu potká. Já se mu motám pod nohy a schválně se ho snažím zamotat do vodítka. Chci, aby přišel na jiné myšlenky. Pak vidím jít proti nám jiného psa s jeho člověkem. Zastavím se a začnu na ně vrčet. Ten člověk se chce kvůli tomu s Filipem pohádat, ale Filip je pořád jako ve snách; zamumlá něco na omluvu a odtáhne mě pryč. To už jsme skoro zpátky doma. U domovních dveří zastaví, hledá klíče. A pak si ji všimne.

I když tam ležela jedinou noc, už se na ní stihly vyřádit kuny. Její krásný mourovatý kožich je na několika místech roztrhaný a ulepený krví. Ve tváři má výraz hlubokého smíření a já vím, že zemřela ve spánku. Z otevřené rány na břiše se zvedne jediná moucha. Filip nic neřekne. Odemkne dveře, zuje se, pustí mě na zahradu a pak jen strašlivě dlouho sedí na gauči. Bezhlesně pláče. Nakonec vytáhne z kapsy telefon. Smutek z rozchodu s Andreou byl jeho, ten si chtěl hýčkat. O smutek ze smrti Monči se chce podělit. A nebo toho je na něj prostě příliš. „Ahoj mami. Zemřela Monča.“ Tím začne. Pak jí stejně vyklopí úplně všechno.

Když konečně dohovoří, sedne do auta a někam odjede. Vrátí se za půl hodiny s rýčem v ruce. Z rukojeti ještě visí cenovka. Dojde mi, že chce kopat hrob. Pustí se do toho s vervou, ale v půlce přestane a zamíří zpátky do domu. Napadne mě, že to chce vzdát. Místo toho vidím, jak horlivě uklízí. Počíná si skoro jako maniak a v očích má slzy. Přijde mu to vůči Monče nedůstojné, kopat jí hrob s takovým svinčíkem v bytě. Vyhazuje krabice od pizzy a myje talíře. Odtemní. Ustele gauč. Pak teprve se vrátí na zahradu. Dokončí hrob a odnese do něj Monču. První várka hlíny odežene i ty nejodhodlanější muší strávníky.

Dívám se jak odlétají. Napadá mě, že ony také jsou součástí Řádu. Stejně tak plíseň na chlebu, když ho včas nesníte. Roztoči v povlečení, které proto musíte převlékat. Nebo plevel na zahradě. Vše živé v přírodě nakonec přeci jen slouží člověku, skutečnému pánovi tvorstva. Pomáháme vám žít. Nesklouznout k letargii a lenosti, abyste našli své místo na světě. To je náš Úděl a každý si ho plní po svém.

Filip odchází k řece nasbírat kameny na mohylu. Mám ho teď plně na starosti. Naštěstí znám jeho slabé stránky a vím jak mu pomoci. Filip potřebuje mít pořád něco na práci, jinak začne moc přemýšlet. Dostanu nápad; tohle určitě nenechá jen tak! Vstanu a ulevím si kousek od Mončina hrobu. Nevadí jí to. Úplně cítím, jak se na mě z nebe směje tím svým protivným, vševědoucím úsměvem.