Autorka: Marcela Hamplová

PRO MÁMU

Ahoj maminko, moje milá,
poslouchej tato má slova.
Vždy jsi tu byla, při mně stála,
když do bot se mi voda dostala.
Mám tě ráda a ty víš,
že párkrát byl i se mnou kříž.
Snažím se být hodná a pracovitá,
abys se mnou byla spokojena dosyta.
Vím, jak to máš někdy těžké,
ale jsi silná a já tě obdivuji nezištně.

Od našich kořenů, přes kmen vznikne koruna,
tvořící listí a plody s názvem rodina.
Rodina je základem života, kde začíná
a láska nikdy nevymírá.
Pořád se rozvětvuje, roste a je silnější,
všechny trable jsou hned snesitelnější.
Najdeš v ní důvěru a podporu,
můžeš se opřít, protože máš oporu.
Dýchej klidně, není kam spěchat,
kyslík máme a máme se kam schovat.
Schováme se do našeho domečku,
vyléčíme rýmičku i nemocnou dušičku.
Chrání nás před bouří, i když jsou silné závěje.
Naše koruna stromu se maximálně zachvěje.
Po bouři zase vyjde sluníčko,
láska rodiny nás zahřeje a je nám teplíčko.

Mami, miluju stromy a celou naši rodinu.
Každá je vzácná, jako přirovnání k 7. divu.

Věř, že až vylétnu z koruny,
z hnízda jako velký pták,
nechám si vytetovat strom na kůži,
znamenajíc to, čím jsem si jistá,
je to tak.

Význam čehokoliv je pro každého jiný,
pro mě les a příroda hodně znamenají.

Mám tě ráda, mami.

PRO TEBE

Ona byla dívka, jako každá jiná,
běhala se psy, smála se, kdy jen chtěla.
Snažila se vždy být jako kozoroh silná,
Po čase by ji však láska chyběla
a k samotě by se smutkem dohnala.

On byl kluk, jako každý jiný,
ale blázen do sportu, nebyl vůbec líný.
Jako býk tvrdohlavý, co chtít vědět víc?
Však cvičit do vyčerpání, to pro něj bylo nic.
Když se ale dozvíš, v čem je rub a líc,
zjistíš, že lásku potřeboval mnohem víc.
Kvůli ní by i bolest vstřebal a nechtěl dál,
aby se myšlenkami týral.

My dva jsme se začali bavit,
když se narozeniny u kamaráda měli slavit.
Přišel jsi mi zprvu trochu zvláštní,
z tvých názorů jsem měla husí kůži.
Vůbec jsem nevěděla, jak to tenkrát dopadne,
ale věděla jsem, že každého se štěstí dostane.

Byli z nás dobří kamarádi a začínalo to být znát,
okolní si mysleli, že ledy začínají tát.
Kamarádi s výhodami nebo snad nic,
srandy kopec jsme z toho měli,
a tak jsme si museli říct,
že je pozlobíme o něco víc.

Na lavičce u vody, my seděli jak přikovaní,
povídali a smáli se, jako zamilovaní.
Přemítala jsem, kam jsem odložila stud,
najednou byl citů plný sud.
Červánky se barvily, nejspíš jako líčka má,
ale to já netušila, já viděla jen ta tvá.
Polibku na tvou tvář se mi zachtělo,
jen jsem si připadala jako nemehlo.
Ty ses ke mně otočil,
že když už to tak má prý být.
Poprvé jsi mě políbil a já začala snít.

Oběma se nám rozezněl,
náš plný lásky srdce beat.
Od té doby jsme se vydali na naši společnou cestu,
doprovázející sluneční svit.
Ze dne se stala hodina, z hodiny chvíle,
z chvilky moment, ve kterém jsem se ocitla v plné síle.

Byl to den, kdy zastavil se čas,
a já toužila ho prožít zas a zas.
Jako v pohádce, náš vztah pokračuje.
Myslím, že tak snadno nás z toho nikdo nevyčaruje.

Řekni jen, kdo by si tohle nepřál?
Toť složitá otázka, i mně by z toho rozum stál.
Dost bylo poezie, ale do závěru z jedné písně kousek dám.
Tím bude verš, co k našemu výročí hraje,
jsme jen my dva a jdem dál.

ŠTĚDRÝ VEČER

Štědrý večer nastal,
pejsek venku sám zůstal.
Kouká do okna světlého,
rodinou světýlky vyzdobeného.
Rodina slaví, směje se,
pejsek smutný, trápí se.

Tu v tom okně uvidí…
Ejhle, to je štěně!
V tom momentě vzpomíná,
na svůj první den,
u rodiny, o Vánocích,
byl to jako sen.

Pro holčičku radost velká,
dala mu jméno Tlapka.
S pejskem si hrála, měla ráda,
to malé hezké štěně.

Pár měsíců po Vánocích,
ze štěněte už je pes,
a tak ji pes omrzí,
nehezký to konec.

Proč je konec nehezký?
Mysli trochu logicky…
Pejska pustí na ulici,
už jen se toulá po vesnici.