Autorka: Beata Kotrášová

I.

Z očí mi stýkaly slzy, jedna za druhou
A já přemýšlela, mami, jak se dozvíš
Jak by ses to jen mohla dozvědět
Že přesně na tebe jsem myslela
Když mi bylo nejhůř

Když jsem si myslela, že každej milovanej člověk
Na tomhle malým velkým světě
Jako v jediné krabičce použitých cigaret
Mi zítra bude cizím

A s každou novou ubyde člověka
Kterej by mohl být tím pravým důvodem
Proč už nikdy nepřemýšlet nad zavřenými víčky
Proč nepřemýšlet, už nikdy

Mrzí mě, mami, že se nakonec nedozvíš,
o jakým světě jsem ti chtěla povědět,
než mi po tváři stihla proplout první kapka
Jako ta jediná, ze stesku po budoucnosti
Když ještě nebylo pozdě

Mami, už dnes je zítra a já se bojím otevřít oči
Nechci si přiznat existenci
Nechci si přiznat

Svou samotu

PŘED ROKEM

Před rokem
Jsem ti psala hezký slova
A dnes nevím
Jestli je dokážu vyslovit

Před rokem jsi nebyl jinej
Byl jsi stejnej jako se chystáš
Být i zítra
Jen já si myslela, že to pomůže
Když jsi přece takovej
No jinej než já a že si vlastně budou naše
Neshody rozumět

Myšlenka na naše ušpiněný duše
Který ještě včera voněly čistotou
Mě nutí bejt
Ti o trochu dál

Dnes nám nepomůže
Ani čas ve vlastním mozku
A ten v tom mým nás akorát rozdělí

Přemýšlím, jestli má smysl vůbec přemýšlet a jestli má smysl ti povědět že

Před rokem
Nebylo nic jinak
To jen my
Se milovali

O trochu víc

UVNITŘ

Představ si, že si můžeš odložit vše
Cos nikdy nemoh‘
A odhodit to na rosou politej koberec trávy
A ničit každou obyčejnou myšlenku
Na činnost, kterou někdo za obalem strachu pokaždé dělává

Kterou právě děláš ty

Odložíš sebe a lehneš si právě tam
Kam ses nedobrovolně zahodil
Svlíkneš si boty a necháš louku proplout se ti mezi prsty
Koukni nahoru, vzduch kreslí posmutnělý texty
a tobě v hlavě hraje jediná písnička
Někdo ji zesílil tak moc,
že opomínáš kdysi existující možnosti existence

Prej tohle jsou ty šťastný momenty
Třeba že tu právě nejsi
Třeba že tu jsi a stejně sám
S náhodnými slovy, jež ti do kůže prokousávají díry
Koušou, škrábou a sápaj se ti po nohách
Křečovitě stisknou existencí opomíjené čelisti v tvou krev
a když můžou, tak se zasmějou

Protože ty ležíš a myslíš si, že sám
A necháš se hlasy přemlouvat
Vlastně sám sebe přemlouváš
A možná se pleteš
Když se necháváš se poslouchat
Zatímco veškerou bolest zamotávaj do obřích plamenů,
který vzplanuly pro strach, pro tebe

Že tohle je štěstí

Jak odpočíváš v ráji falešné existence
A že třeba někdy
Si možná
Někdo

Kdo by s jistotou měl

Vzpomene
Že když jsi četl každičkej nápis na všech molekulách kyslíku
Poslouchal jsi právě tu jedinou melodii
A nepřestával se nehýbat
Uvnitř vnitřního prázdna
Když jsi měl a mohl
Se zvednout
A přestat křičet