Autor: Kryštof Vaněk

Milé děti, budu vám vyprávět pohádku o jedné zvířecí farmě, kde z malého káčátka vyrostl ten
nejodvážnější kačer v celé zvířecí říši. Tento příběh se skutečně stal. Příběh o neobyčejné odvaze
jednoho malého kačera jménem Kvak.
Byla jednou jedna farma, úplně obyčejná, kterých je na světě spousty. Tuhle chlívek pro prasátka,
támhle zase kurník s výběhem pro slepice, opodál políčko s dozrávajícím obilím, prostě farma jak má
být. A přece se zde událo něco, čím je tahle farma odlišná od těch ostatních. Tak především se zde
chovaly i kačeny. Chov sice nebyl nikterak veliký, pouhých šest kusů, ale to se mělo brzy změnit,
neboť jedna z kačen právě seděla na vejcích. Bylo jich tam patnáct a z každého z nich se mělo
vylíhnout nové káčátko. Ovšem jak už tomu někdy bývá, osud jim nepřál a z patnácti vajec se
vyklubali pouze dva malí rošťáci. Oba kluci. Dva malí kačeři, kteří sotva stáli na nohou. Oba žluťoučcí
jako čerstvě dozrálý citrón. Pro člověka k nerozeznání. Ovšem máma kačena si své děti bezpečně
pozná stejně jako každá jiná máma. "Ty budeš Kvak" řekla tomu drobnějšímu. "A ty zase Kvik"
pošeptala druhému. A protože byli oba ještě malí a zesláblí, schovala je do bezpečí pod svá hřejivá
křídla. Toho dne se udála ještě jedna podivná věc. Přesněji řečeno o půlnoci.
Přistoupila k ošatce s kačaty sudička. Ovšem nebyla to taková ta obyčejná sudička jako známe u lidí.
Tohle byla sudička kačeří. Tahle sudička se zjevuje zcela výjimečně a to pouze v případech, kdy
někoho čeká těžká životní zkouška. Dodává mu odvahy a síly. V našem případě to byl Kvak. Nikdo si
už přesně nepamatuje co sudička Kvakovi předurčila, ale každý věděl, že ho čeká něco velikého.
Uplynula již dlouhá chvíle od Kvakova narození a tak se není čemu divit, že na sudičku každý
zapomněl. Kvak si zatím se svým o poznání zlobivějším bratrem Kvikem užívali bezstarostného
dospívání a vyváděli jednu vylomeninu za druhou. Hráli si v jezírku, předháněli se, kdo vydrží déle pod
vodou, dělali si legraci ze slepic, prostě nepostáli ani chvilku na jednom místě, a tak měla jejich máma
co dělat, aby je uhlídala. Každý večer je pak starostlivě odvedla domů, kde byli v bezpečí. "Po setmění
musíme být doma, protože tady nám nic nehrozí" říkávala, "v noci je okolí plné šelem, které by nám
mohli ublížit". Kvikovi to však nedalo, a tak jednoho dne využil máminy nepozornosti a potichu vyběhl
ven. Než si toho stačila máma všimnout, bylo již pozdě, protože hospodář zavřel dvířka a nikdo se již
ven nedostal. Druhého dne ráno, vyběhla máma kačena hledat Kvika. Po Kvikovi se však slehla zem.
Hledala všude, v jezírku, okolo něj, dokonce i v obilí, ale Kvik nikde. V celém hospodářství bylo
pozdvižení, každý hledal Kvika, jenže marně. Když už nebylo kde hledat, ozvalo se prasátko Pepík,
které po celou dobu hledání sedělo smutně ve svém výběhu. "Já vím, kde je, před spaním jsem se šlo
ještě na chvíli projít a Kvik si hrál u jezírka, v tom přiběhl lišák chytl ho do zubů a odběhl s ním pryč."
Všechna zvířátka v hospodářství se rozplakala. Kvaka se zmocnila strašlivá zloba a rozběhl se přesně
do míst, kudy lišák zmizel s Kvikem. Proběhl vyšlapanou pěšinou v obilí, běžel přes rozlehlé pole, až
zmizel v hlubokém lese. Jenomže tu už stopy končí. A tak Kvak prohledával každou skrýš i skulinu.
Nakonec někde uprostřed lesa v celkem malé dutině u kořenů stromu, za velikým kamenem
pokrytým mechem našel lišáka, který se zrovna chystal Kvika sníst. V obrovské zlosti vletěl Kvak do
lišákovy nory a dal lišákovi co proto. Poté vzal Kvika a utíkal s ním domů.
A tak statečný Kvak zachránil život svého bratra Kvika.