Autor: Šimon Pelikán

Auguste seděl u velkého kruhového okna s radiačním odstíněním a pozoroval scenérii rudé planety před základnou. Okno bylo trochu zaprášené, ale i tak viděl krásná rozsáhlá údolí a vysoké červené hory. Pobyt na Marsu považoval více za dovolenou než práci, ale i tak se těšil, až uvidí, jak ve sklenících povyrostly rostlinky a roboti pokročili v pracích na terraformaci. 

Základna byla poblíž polárních čepiček a používala jaderné reaktory k získávání vody z marsovského ledu. Z vody navíc vyráběla kyslík. Jednalo se o jednu z mnoha takovýchto hydračních stanic, které se společně snažily z Marsu udělat druhou zemi – terraformovat jej a celkem se jim to dařilo, u pólů se už dalo trochu dýchat a pěstovat ve vyčištěné půdě rostliny. 

Auguste se šel podívat o patro níže, kde se nacházel menší sál. Uviděl kapitána Paula, jak se snaží znovu uspořádat technické záznamy stanice. Bojoval se (podle něj) špatně zapsanými informacemi vskutku úporně, protože u toho hlasitě vrčel. Auguste se divil, proč už dávno nemá prsty placaté, když neustále jen ovládá dotykovou obrazovku staničního počítače. 

„Vy nepíšete zprávu o postupu na terraformaci?“ zeptal se kapitán Paul. 

„To počká, sepíšu to celé zítra.“ 

„No to tedy ne! Tohle říkáte už dobrý týden!“ 

„Nepřehánějte, jednou něco zapomenu a vy z toho děláte hned katastrofu!“  

„Katastrofu? Já? Nepřehánějte! Chci jen mít dobrý přehled o tom, co vlastně ty dny tady děláte.“ rozzuřil se kapitán. 

„No, dobře,“ ukončil rozhovor Auguste, „omlouvám se, ještě dnes vám to dodám“. 

Zatímco nad horizontem už zapadalo slunce, Auguste pracoval na slíbené práci. V duchu si říkal, kam všude by se chtěl na Marsu podívat, když ho vyrušilo syčení. Takové tiché, ale nepříjemné syčení, jako když foukáte pumpičkou pneumatiky. Vylekalo ho to, takže chtěl seběhnout dolů do strojovny. 

„Kam běžíte? Nepobíhejte tu jako splašená slepice!“ zdvihl kapitán oči od obrazovky. 

„Já…“ nestihl doříct Auguste, protože se ozvala ohlušující rána výbuchu neznámého původu. Potom ucítil silný náraz jakéhosi tupého předmětu přímo o svou hlavu. 

„Haló, žijete?“ probudil ho kapitánův hlas.  

„Ano, já… Slyšel jsem syčení, tak jsem běžel do strojovny. A potom…“ řekl, jako kdyby umíral Auguste. 

„Seberte se, člověče! Co to s vámi je?!“  

„Tak hrozné to není, zřejmě jen vybouchla vodíková nádrž. Naštěstí základna nemůže shořet, je z nehořlavých materiálů.“ pokračoval kapitán. 

Auguste si všiml, že leží v polorozbořené základně. Oči měl trochu zamlžené, všude byl narezlý prach a sem tam nějaká ta troska. Pomalu se zvedal a snažil se vyprostit ven. 

„Co zase děláte?! Přece tu máte práci! Nemůžete opustit základnu, když nemáte ještě ty spisy!“ obořil se na něj potřetí kapitán. 

„Děláte si legraci?! Nám se tu nad hlavou rozpa…“ nestihl ani doříct Auguste, protože ho opět přerušil další výbuch. Celá konstrukce se zatřásla a nakonec zřítila, zatímco oba její obyvatelé byli znovu svaleni na zem. 

„Ven, běžte ven!“ volal kapitán, zatímco oba běželi pryč ze základny. Ta ještě dvakrát explodovala. 

„Kolik je tam těch nádrží?“ zeptal se Auguste. 

„Vy to nevíte?! Přece čtyři, právě všechny vybuchly. Veškerý vodík je fuč!! K tomu mi řeknete co?! Naše drahocenné palivo!“ začal rudnout kapitán. 

„Proč z toho viníte mě?! Nejsem si vědom jediné své chyby!“ 

Kapitán viditelně znejistěl, obrazně řečeno mu došly náboje pro palbu. 

„Nechtěl byste místo toho třeba vymyslet, kam půjdeme a co budeme dělat? Pryč! Musíme pryč! Rychle na nějakou jinou základnu! Za půl hodiny nás uškvaří UV záření, takže asi bylo dobré vyrazit hned.“ zahájil protiútok Auguste. 

„Myslím, že byste měl začít se záchranou papírových technických záznamů, které tam zůstaly zavalené. Stejně se většina těch elektronických zničila. Alespoň budete konečně nějak užitečný…“ řekl rozhodně kapitán.  

„Prosím?! To jako má být co? Já tam mám nakráčet, jakože se nic nestalo a z těch trosek vynést jen pár lejster??!!“ 

„Popsal jste to výborně, Auguste.“ prohlásil triumfálně kapitán. 

Takže chtě nechtě se Auguste prodíral zříceninou základny a hledal společně s kapitánem ve všech možných poličkách různé desky s papíry. Oba hlasitě kašlali, protože procento kyslíku bylo menší než v normálním vzduchu. Navíc dýchali se vzduchem i jedovatý marsovský prach. 

„To jsou opravdu překrásné poslední chvíle mého života! Sbírání lejster! Umřu při sbírání lejster! Pane bože, co jsem komu udělal, že vypustím duši při tak příšerné příležitosti!“ stěžoval si v duchu Auguste.  

Za chvíli se začal dusit, mozek bez kyslíku přestával fungovat. Dalších deset minut byl sice při vědomí, ale nedokázal se ani pohnout, ani nedokázal rozpoznat, co vlastně vidí nebo slyší. Viděl všechno zamlženější a zamlženější, mohl jenom čekat… 

Plně vnímat začal až na nějaké jiné stanici, kam jeho a kapitána zřejmě někdo odvezl. Viděl tři osoby – jednoho muže a dvě ženy, to byli asi jeho zachránci. Podíval se ještě jednou kolem sebe a zahlédl i kapitána Paula. Nezbylo mu nic než se jen přihlouple usmát. 

„Kde to jsem?“ zeptal se pomalu. 

„No kde by? Na jedné marsovské polární základně, třeba jako je ta vaše.“ vysvětlila jedna z žen, „Akorát ta vaše se vám rozpadla přímo nad hlavami.“ 

„Celé to vybuchlo, nějaká systémová závada vodíkových nádrží.“ ozval se někdo další. 

Po tomhle výroku se kapitán Paul provinile podíval do země.  

„Měli jste fakt kliku,“ pokračoval znovu někdo ze skupinky, „kdybyste nebyli v rozbořené základně, už po pěti minutách by vás usmažilo kosmické záření.“ 

Tentokrát se zastyděl Auguste. Kdyby se vydal hledat nějakou další základnu do marsovské pustiny, tak by se zaručeně už nevrátil. Jen díky jednomu otravnému kapitánovi a pár pitomým lejstrům přežil. Nikdy by ho nenapadlo, že by mu zrovna tyhle dvě věci mohly zachránit život…