Dnes bychom vám rádi představili dílo, které získalo v 1. ročníku soutěžního projektu Face2Art v roce 2012 hlavní cenu v kategorii Povídka.

Autorem je Lukáš Kus, povídka nese název Hluboko uvnitř.

Nechte se unášet na vlnách inspirace!

Kde to jsem? Sotva se mé oči otevřely, začaly prolítávat okolí. Toto místo mi bylo povědomé, avšak nikdy jsem zde nezavítal. Vstal jsem. (Pískot) Zem byla ukrytá pod jasně mléčnou mlhou. Okolí tvořila pustina, kterou rušily jen pohyblivé mraky vznášející se okolo. Přistoupil jsem k jednomu z nich. Mrak sloužil pouze jako rám filmu, který se uvnitř odehrával tak rychle, že šlo vidět jen rozmazané obrysy. (Pískot) Chtěl jsem se obrazu dotknout, ale jakmile se tak stalo, má ruka se ponořila do něj a obraz se najednou zpomalil. Teď bylo zřejmé úplně vše. Film, který jsem s vyděšeným údivem sledoval, byla má vzpomínka. Zapadlá a nevýznamná, přesto mě však ohromila. Vyndal jsem ruku z obrazu a přišel k jinému mraku. Další vzpomínka. Našel jsem jiný rám. Zase vzpomínka. (Pískot) Pomalu jsem si uvědomoval, že jsem uvnitř své hlavy, kdesi hluboko v podvědomí. Jak jsem se tu dostal? Je snad možné, že je to sen? Sen, který mi připomíná i zapomenuté vzpomínky? Ty otázky mi naháněly strach. Děsivější byly však představy z možných odpovědí na ně.

Snažil jsem se utéct od toho všeho, ale kam jsem se hnul, tam byl mrak a vždy nějaká vzpomínka. (Pískot) Zmítala mnou zoufalost. Nevěděl jsem, co mám dělat. (Pískot) - Co je to pořád za zvuk? Sílil a byl stále intenzivnější. Zaposlouchal jsem se a šel za ním. Tlumený zvuk pískání se postupně měnil v jasný a zřetelný. Procházel jsem mraky, až jsem došel k tomu, z něhož zvuk vycházel. V rámu se obraz mlel, jako v žádném jiném. Zvědavost mi nedala a natáhl jsem ruku, abych nahlédl do vzpomínky. Vtáhla mě dovnitř. Cítil jsem, jak se mi krví valí teplo. Otevřel jsem oči. Muž v obleku si přestal pískat. Vyndal mi injekci z ruky a promluvil klidným hlasem: „Jak se zdá, nemáte pro nás potřebnou vzpomínku. Přináší to ovšem nepříjemnosti na obou stranách.“ Otočil jsem se na jeho společníka. Pohledem jsem se střetl s hlavní pistole. (Cvaknutí) „Sbohem, pane K.“