Autorka: Linda Skalová

POHLED DO BÁSNÍKOVY DUŠE... KROKY, SLOVA, MYŠLENKY

Jsem černobílým světem,

jsem povadlým květem,

jsem tichou vodou omílající břeh, 

kde čeká mě pár kroků zpět. 

Myšlenka, jen jedna jediná a změnila mě. 

Změnila nejen mě, změnila všechny a všechno. 

Jediná věta, slova pro někoho bezvýznamná,

 přesto zasáhla mě hluboko do duše.

Jak sladká pomsta přítelem nejvěrnějším,

tak déšť, blesk a mrak stálým počasím zdejším.

Jak vítr hrající na ostré skály,

se smutnou písní procházím se po okraji propasti,

v níž dávno utkvěla má duše,

jak sníh padající z šedivých nebes na větvích holých stromů. 

Jak barvy postupně se ztrácí a svět upadá,

vás čeká nesmyslná porada,

 protože slova zbraní nebezpečnější jsou než zdá se. 

Slza za slzou stéká po mé tváři a všem dává na obdiv mou slabost. 

Možná jsem sobec, ale co má člověk dělat bez přátel a rodiny. 

Jediné, co zbývá, je uzavřít se před světem, 

protože ignorovat ten vnitřní hlas, jenž napovídá a přemlouvá ke smrti

 je těžší než se zdá. 

JUST ONE DAY

Žít, být.

Být, milovat.

Milovat, snít.

Snít, spát.

Co to má kruci být?

Sotva dýchám, stojím, vidím tmu. 

Tichý šepot zní z dálky, nezřetelně, 

jako bych byl pod vodou.

Ach, ano už si vzpomínám, 

opustila si mě. 

Zdá se to možná být jen chvíli, 

ale i tak je to pro mě jako věčnost.

Jen jeden den, 

prosím zůstaň se mnou.

Jen jeden den,

 chci tě držet za ruku. 

Alespoň chvíli, chci tě mít u sebe. 

Ty víš, že jsem tu vždy jen pro tebe.

Už jen chvíli a zhroutí se mi svět.

Už jen chvíli a budeš mít co vyprávět.

VĚCI MEZI NEBEM A ZEMÍ

Jsou věci mezi nebem a zemí,

mezi dvěma světy,

mezi dimenzemi.

Tak blízké a přitom vzdálené.

Nakonec se stejně vše obrátí v prach,

tak proč mít strach?

Proč se bát a utíkat?

Osud nás stejně všechny dostihne,

tak proč ho chceme znát.

Když známe svůj osud

máme strach.

Strach z věcí mezi nebem a zemí,

mezi dvěma světy,

mezi dimenzemi.