Autor: Karel Vařejka

ČERNÝ KOCOUR

Povstal z popela
a sazí z komína,
zima nastala.
Sněhem se brodil
každý den,
a pak byl nemocen.

Každý večer na okno mi škrábal,
já ho vždy slyšel.
Na vědomí to dával,
že je za oknem.

Vždy jsem ho pustil,
mléko mu ohřál.
Až on se napil,
šel zase dál.

Nocmi se toulal,
do rána jsem ho neviděl.
Z okna jsem koukal,
jestli se nevrátí, přítel.

Ve sněhu stopy
zbyly po něm jen.
Já slyšel kroky,
díval se ven.

Jednou přišel zas,
byl celý mokrý.
Skočil dovnitř,
mléka se nedotk‘.

Ke krbu sed,
začal se hřát.
Až byl suchý,
postavil se.

Přišel ke mně
a začal příst.
Chvíli se usmíval,
pak zase zesmutněl.

Vypadalo to,
že chce něco říct.
Pak se otočil
a lehl na zem.

Spal vedle mě,
pořád se vrtěl.
Já jsem ho pohladil,
on se uklidnil.

Ráno odešel,
večer jsem ho volal,
on se nevracel,
tak jsem se o něj bál.

Stopy jsem neviděl,
proto jsem šel ven.
S mlékem v ruce,
pro něj ohřátém.

Všude jsem ho hledal
a on se nevracel.
Ledové mléko
už mě mrazilo.

Až jsem se vrátil,
něco jsem viděl.
Za oknem se choulila

erná chlupatá kulička.

Sníh se na ní bělel,
ona se nehýbala.
Zjistil jsem pak
smutnou věc.

Již neživý tvor
tam ležel přec.
Vzal jsem ho dovnitř,
ke krbu položil.

Volal jsem na něj,
on se nepohnul.
I když byl suchý,
tělo měl mrazivé.

Mléko k němu jsem položil,
on oči neotevřel.
Tak jsem mu na čelo
polibek dal.

Čekal na mne,
až se vrátím.
Já jsem nepřicházel,
tak venku umrznul.

Smutný osud
potkal kocourka černého.
Měl mě rád,
jak já jeho.

Když jsem mu hrob vystavil,
do něj ho pak uložil.
Srdce měl dobré,
dostal se do nebe.

Na jeho pohřbu,
když jsem mu zpíval,
myslím si, že se na mne
seshora díval.

MINULOST

Jednou zítra,
jednou včera.
Pokaždé mě dostihne.
Žádný šok
mi nepřivodí.
Do mozku se zahryzne.

Letí léta,
letí jako ptáci
v dál.

Minulost,
ta tiše se ztrácí.
Čím dál je,
tím blíž se vrací.
Vrací v dál.
Tiché němo
hlasů dávných.
Vrací se a
zvučí v uších.

Ucho mé je neslyší,
ale paměť tón udává.
Mladá či stará,
tóny rozezní se celá.

Tóny dávné neutichají
nikdy.
Jen se vzdalují
a zároveň blíží.
Proto slyšet je
je obtížné.
Přítomných vřava lidí
hluku nadělá.

Tón jejich však
slyšet není.
Ani zjara,
ani ze zimy.

Jen tóny minulosti
slyšet jsou.
Ty nám cenné
moudro přinesou.

Minulost,
ta paní mocná,
zprávy píše nám.

Ať za rok,
ať zítra,
vždy doletí k nám.

Doletí k nám
zvuky tónů
dlouhých,
loudavých.

Za rok,
či zítra
budem‘ se utápět
v extázích.

NETOPÝR

Vlét‘ mi s kvílením krbem sem,
já mysle si, že je to sen.
Říkám si: „Inu, společnost mi nevadí,
hlavně když mě na duši pohladí.“
Jenže jsem se zmýlil, nepotěšila mě tato společnost,
jak jsem ho spatřil, vyvolal ve mně sopečnost.

Křikl jsem: „Ihned zmiz mi z očí, noční vrahu,
nedělej mi s tebou námahu.“
On se nelekl, jen si vzlétl, do rohu se uchýlil.
Čeká, aby ten správný okamžik vycítil.
Dívá se na mne dlouhou chvíli,
já ležím v křesle, slabý a bez síly.

Otevřel jsem okno s kouskem víry,
že odletí v soumrak bílý.
Jenže nic,
děsí mě čím dál víc.
Stále se na mě dívaje,
hezký pohled však nemaje.

Upřeným pohledem na mě zírá,
v jeho očích viděti síla.
Stále čeká, zda-li nejsem
ospalý, či unaven.
Stále čeká v chvíli temnou,
kdy zavolám o pomoc beznadějnou.

Měsíc v úplňku pohltí mraky,
v tu chvíli mě ovládnou rozpaky.
V minutku temnou, tma do okenic vstoupí, po místnosti plyne,
z měsíce zas vysvitne jas, ve kterém se tma rozplyne.
Vidím ho stále, tu světlo jasné
ze svíce na stole povyhasne.

Dým ze svíce průvan sfoukne,
do nosu mého,
pach síry mě přinutí do kýchnutí podivného.
Tu tkanina přetrhla se,
clona dolů strhla se.
Temná chvilka už zde býti,
nutí mě stále bdíti.

Křídla zvíře rozevře svá,
letíc ke mně, útok chystá.
Pryč se bera, utíkaje,
pod stolem se schovávaje.
On chodí po stole, já ho s obavami pozoruji,
s prosbami a šeptáním svou pozici prozrazuji.

S údivem mu hledím do tváře,
vidím ho, shazuje mi kalamáře.
Tu podíval se na mne pohledem lstivým,
ke stěně mě zahnal vzlétnutím rychlým.
Poletuje okolo mne rázem,
najednou slétl tiše na zem.

Plazí se po mé noze,
vyšplhal se na hruď stroze.
Rychle otevřel ústa svá,
mě napadla myšlenka zlá.
Přetrhl mi tepnu na krku mého těla,
nyní všechna barva zmalátněla.

Krev má mi z krku neustále tryská,
on vlétl do krbu, komínem pryč prchá.
Protože splnil, co chtěl,
já v bezvědomí s krví na podlaze ležím,
neboť jsem omdlel.