Autor: Jakub Jašek

KAMARÁDE...

Hvězdy na nás září,
stojíme na balkoně.
Naše mysl míří do vesmíru
a naše oči k Luně.

Stojíme na balkoně,
tiše si povídáme.
Nevím jak se stalo,
můj milý kamaráde,
že nás něco k sobě přivolalo.

Stojíme tu sami,
hledíme do noci
a světu pod hvězdami
není už pomoci.
To víme oba dva.

A přece krásná
je tato tichá chvíle,
máme své touhy
a také svoje cíle.

A hrozně moc
bychom chtěli rozumět,
tomuto zázraku;
dnům kdy je světem svět,
ale to je již nad naše chápání.

Věříme v to,
že jednou to odhalíme,
asi ne dnes,
ale zas v noci jiné,
která bude třeba poslední.

Díváme se do tmy,
mlčky se zamýšlíme
o lidech;
Létáme do vesmíru,
o Zemi málo víme,
o planetě modré,
co krásou bere dech.

A právě na ní
cosi se přihodilo,
ze tmy a prázdnoty
rázem se zrodil život.
My z prázdnoty vystoupiv
jsme otevřeli oči.

S prázdnoty té,
do které se navrátíme,
až svoje poslání
na Zemi naplníme.

Až odhalíme to,
co jiní neodhalí,
ta věčná tajemství,
která nám navždy halí
proč jsme se setkali.

Proč spadla dvě jablka,
kutálela se zrovna k sobě.
Proč ty jsi ke mně přišel
a proč já přišel k tobě
a proč teď stojíme na balkoně
a chceme,
by těch chvil bylo víc.

Kdy spolu stojíme,
hledíce na Měsíc a víme,
že se ještě spousta věcí odehraje.
Hluboko jsme v noci ponořeni,
byť stojíme právě z kraje.

Stojíme na kraji světa – na balkoně.

VÍTKOV

Zelený kopec,
obsázen stromy,
jak kdysi meči a praporci.
A tam nahoře,
vysoko na kopci
stojí a do výší pne se,
jak hrdá borovice v lese
monumentální pomník
bratra Žižky z Kalicha.

Ten, kdo vidí skoro nedýchá;
kamenné nádvoří dlážděné Pravdou
v podobě dlaždic.
Vysoko nad Prahou,
ve výši špiček kostelů a radnic
teď stojíš.

To Jan Žižka na Vítkově,
dá naději právě tobě,
by tvoje oči se rozletěly Prahou
a viděly jen tu část zdravou,
jen věže, kostely a mosty,
jen turisty, výletníky a hosty,
jen Vltavu, Pražský hrad
a hejtmana Žižku,
husitského vůdce,
co srdce tvé, jak svůj palcát
svírá v ruce.

BLANIČTÍ

Až národu bude nejhůře,
až bude zažívat hoře,
vzbudí se rytíři
v komoře v hoře.

Naostří meče
a pozvednou štíty,
pro zemi, v níž usnuli
svedou boj lítý.

Nasednou na koně
a vyrazí do boje,
zachrání český lid
i oba orloje,
národu zas bude líp.

Až národu bude nejhůře,
až vypukne panika,
vyjedou rytíři,
rytíři z Blaníka!

Udatně se budou bíti,
položí soupeře na ramena.
Spasí tak národ v řiti,
česká zem bude zachráněna!