Báseň - díla

Přihlášení

Registrujte se

1 1 (Počet hlasů: 1)

Autorka: Tereza Maitnerová

HVĚZDY TVÁŘ

Kdys kráčela po okraji světa skromně
s kápí ze zlata a s kyticí z ohně,
promlouvala tak nepřítomně a přesto měla jasnou zář.

Kráčela jistě a neoblomně,
nitro svírala neochotě
rázně avšak vůbec zlobně, ona šla na konec všeho až.

Tam, kde smočila své vzdušné lokny
se tisíce světlušek na hladině protly.
Zahalit jí mohli jste a vlákat do tmy a přesto měla jasnou zář.

Ve tmě se zrodila ,kde jiní by zkrotli.
Ona tam vzrůstala do podoby modly,
zbabělí i odvážní se jen dívat mohli, jak šla na konec všeho až.
¨
Lidský hlas, ten postrádala, přec každý o něm snil.
Ovšem tón jejího bytí slyšel jsi na mnoho mil.
Jakmile se rozezníval, měsíc inkoustem svět křtil a přesto měla jasnou zář.

Zrak božského nadhledu v černočernu nabyl sil,
Stále pozorně střežil i když měl, či neměl cíl.
Prastarý lem jejího šatu bez přetvářky správnost ctil, jak šla na konec všeho až.

Přes sluneční paprsky nespatříš ji,
i když je tu, ty neslyšíš ji.
Ty chvíle jsou v nedohlednu, kdy bál ses jíti pro její něžnou a mocnou zář.

Již odhalil jsi lest strachem vyšívanou,
v nezřetelnosti mnohdy jiskry vzplanou.
V jistotě nalezneš pouze věštbu danou, ovšem v té se skví jen slepá zášť.

Ať hloupost všech špatností je lží poznanou.
A doby světel jdoucích nechť nám nastanou.
již duch vesmíru má růži hledanou, Ach tak věčná jest hvězdy tvář.


KRÁSA V OČÍCH TVÝCH

Hádankou budiž tato slova,
či jasným klíčem ke kráse. Myslím, že již je načase,
abys i ty znal tato slova.

Nuže, už dávno nebylo na co čekat.
Opona se ti poodhrne. Vidím tvůj výraz, úžasem strne.
Chápu, nikdy jsi tohle nemohl čekat.

Že hebké paprsky s tak mocnou září
pohladí tě po tváři překvapené. Nenalézáš slova, ani věty celé.
Co tě to oslňuje svou mocnou září?

Snad nejsi, příteli, až příliš zmatený,
že paprsky jsou ti docela známé, však pouze když mrkáš, uvidíš na ně.
Půvabné jsou především u ženy.

Opona, zdá se, tíhu neunese.
Spadne celá a kupoli odhalí. Je jako skleněnka, kterou bohové prohráli.
Zvláštní světlo do tebe vnese.

Objímá ji modř, ach tak věčná!
Shlédneš v ní sílu života a smrti a nebojácnost, jež lsti rozdrtí.
Byť za jediný pohled je tvá duše vděčná.

Ale moment! Zrak mě snad šálí!
Jsou dvě, ty skleněnky dechberoucí. Jedna stráží ve dne a druhá v noci?
Nebo se pletu? Vždyť obě bdí, jen má slova tě šálí!

Nenech se mást, důkladně pozoruj .
Když ty jsi zbystřil, skleněnky též. I presto, že rychlejší být chceš,
ony ti stačí stůj co stůj.

Nemohu již déle snést dva pohledy zmatené.
Je to přeci zrcadlo, jež tváří se dotčeně!
Obdivoval jsi něhu, kterou měl jsi za cizí.
Však i když je tvá vlastní, ona nezmizí.

Tolik dobrého má člověk sám v sobě,
až nevěřil bys, že tohle patří i tobě.
Prosím, usměj se a pamatuj vždy,
jak úchvatné jsou tvé hodné oči.


TANEC DVOU DUŠÍ

Jsi má duše, jsi mé tělo.
V mém nitru jako by tvé jméno znělo.
Jsi můj život, srdce spřízněné.
Už stačí to mé mysli trýzněné.

Pryč se zábranami z toho ostnatého strachu.
Chci být jen tvá, než se změním v hrstku prachu.
Toužím tě políbit, hvězdo z velké dáli.
Mé myšlenky by u toho velké drama hráli.

I Shakespear by žasl překvapeně,
nad našim příběhem v jednom těle.
Toť jsou mé myšlenky velmi smělé.