Autorka: Adéla Hlaváčková
Š
Když jsem tě poznala byla jsem v ráji, teď nám rok uběhl a jsem zase v háji. Lásku mou veškerou máš navždy ty, tak proč si hraješ a mými pocity? Tak proč mě ničíš a lámeš mi srdce, když víš, že až s tebou začalo bušit prudce. Tak proč na mě křičíš, že vše má chyba byla, když víš, že jen tobě jsem svou lásku přislíbila. Jen slovo "proč" zbylo mi po tobě, kdysi jsi říkal, že patřím ti a ty mně. Proč se to změnilo, kde stala se ta chyba, chybí mi ty chvíle, kdy byli jsme jen my dva. Když jsi mi říkal jak moc mě miluješ, teď pryč mě posíláš a strašně mi ubližuješ. Pochop, že srdce mé bije jen pro tebe, chci zpět ty chvíle, v posteli, u sebe. Pochop, že pro mě nejsi jen tak někdo, avšak umírám, protože tobě je to už jedno.
POSLEDNÍ SLOVA
Žiletky jak lesklé štěstí leží v trávě na rozcestí, kde jsou ony je i láska, ta ze které srdce praská, a člověk umírá. Byli jsme jen ty a já, ta láska veliká, a teď jsem já tím kdo krvácí v trávě, proč nechala zničit jsem se tak snadně tvým odchodem, už nikdy my dva nebudem, a bez toho nemá cenu žít. Před očima míhá se mi celý náš vztah, to jak bývala jsem sebevrah a tys mně změnil, škoda že mé lásky tak málo sis cenil, ale ona ti snad více může dát, užij si to, až s ní zase budeš spát a vymrdej z ní duši. Nenávidím ji, tu čubku zasranou, kvůli ní prohrála jsem souboj o lásku tvou a to ji neodpustím. Vedle na stromě houpat by se měla, kéž lano kolem krku bych utáhnout ji směla a vší silou strčit ji z větve dolů. Tolik krve na té trávě, chtěla jsem to provést snadně a přitom trpím ještě víc, než jsem chtěla, na lásku, na bolest, na smrt, na vše už jsem zapomněla, a ty lásko, chcípni taky, kousek odsud jezdí vlaky a volné jsou koleje, tak snad brzy něco vás dva zajede.
LÁSKA Z BOJE
Sedím v zákopu a zatímco se kolem mne střílí, myslím na tebe. Myslím na to jak jen s tebou má duše letí až do nebe. Vzpomínám na ten den kdy na tržišti, tam mezi otroky, já spatřil svou lásku, tu nejkrásnější ženu, tu krásku. Také na ten den, kdy vzal jsem si tě za ženu, stále v hlavě mám, když do duše sám sobě se podívám, vidím v ní tvůj odraz. Všude kolem mne smrt, ale já mám v hlavě jen lásku, mou nejkrásnější krásku, mou plavovlásku. Píši lásko jenom tobě, všem ostatním už tlí tělo v hrobě, každá den se děsím, kdy přijde ta rána a já už tě nespatřím. Umírám, i když to není vidět, bez tebe nemá pro mne cenu žít, ovšem proto abych spatřil opět tvou tvář, nehodlám navždy v zemi zdlít. Každé ráno, při východu slunce brečím, slzy polykám a s každým dalším večerem, myslím jen na tebe a vzlykám. Už tolikrát jsem prosil o to, abych nazpět domů mohl jít, ale generál mě z křikem vyhnal, že prý smrt mým koncem musí být. Sedím v zákopu má lásko, sedím a myslím na tebe a pomalu dochází mi, že to já, dostanu se dříve do nebe..