Autorka: Nikola Khailová

TOLIK ZLOBY KVŮLI MRTVÝM KVĚTŮM

K zemi se tlačí těžká mlha,
ta tam je letního slunce něha.
Z okna je vidět starého muže,
jak v rukou svírá zvadlé růže.
Brouká jim píseň potichou,
houpy hou,
houpy hou.

Píseň mu na rtech zaniká,
když spatří přicházet strážníka.
Ten, jak zahlédne starého muže,
nařkne ho, že ukrad ty růže.
Ač starci z očí kouká bída,
s úsměvem na rtech odpovídá:
„Zvadlé květy nikde nerostou.”
Houpy hou,
houpy hou.

Další den ještě za světla svíce
nakoukl jsem zvědavě do ulice.
Uviděl jsem dva strážníky
s pozlacenými knoflíky.
Jejich kroky se celé město chvělo,
v rukách nesli mrtvé tělo.
Poznal jsem podle svraštělé kůže,
tělo starce, co kradl zvadlé růže.
A tak jsem převelice tiše,
tak, aby mě jen stařík slyšel,
zpíval mu píseň potichou.
Houpy hou,
houpy hou.

NEPOVEDENÝ SONET

Krajina se halí do temných stínů,
už nenajdem v travách kopretinu.
Nahé stromy si tiše pláčí,
já ze tmy cítím černé oči.

Oči tmavé jako kroky smrti
zírají na mě z podkeřů.
První mrazy slabě lkají,
slyším ty oči, jak se ptají.

Šeptají, špytají,
ani se netají,
že schovávají se pod vřesem.

Smějí se, zírají,
s posměchem se ptají,
zda-li se strachem netřesem.

ANDÍLEK

Vždy, když přijde sněhová nadílka,
vídávám malého andílka.
I přes tu jeho bledou tvář
hřejivý pocit v srdci mám.
Někdo by se mi mohl smát,
ale přiznám se vám,
mám ho rád.

Vždy, když přijde sněhová nadílka,
vídávám drobného andílka.
Vločky mu padají do vlasů,
a ač jindy nehledím na krásu,
nelze se na něj nedívat.
Chtěl bych mu říct,
že mám ho rád.

Vždy, když přijde sněhová nadílka,
potkávám toho andílka.
Každým dnem bledne jeho tvář,
jen matně mu bliká svatozář.
Tak těžké je přestat milovat.
Já mám v srdci oheň,
on jen chlad.