Autor: Vojtěch Lohniský

„NEODSTOUPÍM!“

Žil kdysi dávno jeden král,
Chtěl, aby dvůr se veselil,
Však plamen smutku tady plál,
Tak šaška proto vyvolil.

Nějaký čas příjemný,
Šašek bavil jeho dvůr,
Vytrhával kořeny,
Dvůr je náhle plný stvůr.

Šašek tuze chytrý však,
Tančí na mezi zákona,
Důkaz lstivě ničí pak,
Až král ho k sobě předvolá

„Táhni z mojí země, šašku!“
Snaží se ho vykázat,
Klaun však vytváří překážku:
„Nemůžeš nic dokázat!

Slíbils mi přec čtyři roky,
Během všech budu brát plat.
Buďme přáteli, ne soky!
Nemůžeš mě odvolat!“

Král na soudce se obrací,
Co prý se s tím dělat dá.
Formálně však bez nesnází,
Šašek lstivý zůstává.

Král vzteklý křičí: „já tě zvolil!
Můžu tě zas odvolat!“
Šašek se v klidu oholil,
Krásné sny si nechal zdát.

„Trávím s vámi plodné chvíle,
Tvařte se, že nezlobím
Půjdu dál lovit motýle
Smiř se s tím, neodstoupím!“

JAN A ELIŠKA

Léta páně čtrnáct set deset.
Mladičký chlapec slibuje věrnost.
Ve Špýru chladno, zimou se třese,
Manželství bojí se, Říše má přednost.

Ač má jen čtrnáct let, nosí již meče!
Ty, které Prahu zakrátko ohrozí,
aby však mohl, tak s pokorou vkleče,
princeznu nesměle o ruku poprosí.

Bůh spojil navždy osudy jejich,
Oslavy proběhly, každý se smál,
Cesty zpět není, stojí v peřejích
Zde stojí královna, vedle ní král.

V Praze však zůstává panovník původní,
Korunu nehodlá dát si vzít snadno,
Zatopí hradby železnou povodní!
Je noční můra dostat se na dno.

Čechy teď získaly dva silné krále,
Ty, které zemi nakrátko rozdělí,
Chaos však zavládl nic není stálé,
Moc skrývají rodinné kořeny.

Z okna hradu jsou vidět praporce.
Král ví, že patří manželu švagrové,
pruh modrobílý, rudý lev bez kotce,
bojí se dotyku oceli syrové.

Starý král z Prahy bojácně prchá,
Do Tyrol rodných, nazpět se vydal.
Že jeho švagrová zrádcovská mrcha!
Z jejího manžela Tyrolský rival.

Nový král, čtrnáct let, do Prahy dorazí,
Sňatkem s princeznou dostal se k trůnu,
Intriky u dvora, krutě ho podrazí,
V začátcích vlády má spíše smůlu.

Vévoda z Valdeka, vážený pán,
Vytáhne před krále smotaný svitek,
Král trůnu donucen nasadit rám
Ač v jazyce svém by měl spoustu výtek.

Znechucen místními opouští Prahu,
Navléká brnění nasedá na oře!
Opravit Čechy – již nemá snahu!
Dosadí na trůn Ludvíka Bavoře.

Západní Evropu celou pak proválčil,
Rytířský respekt mu nápadně vzrůstá,
Nepřátel hordy do moře zatlačil,
V zemi jeho však krajina pustá.

Princezna mezitím šlechtice zatýká!
Na Týřov odveze vévodu z Lipé!
Snahu o vzpouru mu ihned vytýká,
Oddaná naivně iluzi slepé.

Král do Čech vrátiv se, zuřivý právem,
Co žena věrného maršálka vězní?
Týřov se otvírá, řízený králem,
Královna na Loket utíká, běsní.

Král se však nezdráhá, na Loket vyrazil,
Pod rouškou tmy s vojskem ho oblehl,
Zatímco katapult bránu mu rozrazil,
On s děvkou ve stanu pokojně ulehl.

Prochází Loktem, hledá svou ženu,
Ochráněn brněním od hlavy k patě!
Plamen vzteku, v ústech chuť křenu!
Podrobí manželku veliké ztrátě.

Děti své ženě z náručí vyrval,
K výchově odevzdal na Francouzském dvoře,
Královna zažívá emoční příval,
Horké slzy a oceán hoře.
Čechám v pozadí na rozmach táhne!
Pohltí zemí ostatních odstřižky,
Však královna smutná, král po jiných prahne.
Tak končí manželství Jana a Elišky.

DVA BÁSNÍCI

V daleké zemi žili dva bardové,
Však děleni od sebe milion mil,
srdce žádného z nich není ledové,
Říkejme jim třeba Anděl a Stín.

Přišel zlý režim, učinil nabídku,
„Když nejdeš semnou, jsi sprostý nepřítel,
Teď zpívej že já jsem spasitel, mladíku,
Nebo bys za chvíli ošklivě klel.“

Stín ihned vyskočí, uražen návrhem:
„Kašlu vám přátelé, na fangle rudé,
Nedám se omezit stranickým výborem,
V západě dobrý lid a zlý též bude.“

Anděl však není úplně rozhodný,
„Nesmíš mi zakázat zpívat a malovat,
Když tě však odmítnu, hodíš mě do studny,
Doba je ošklivá, musím se maskovat.“

Režim však ví, že Anděl má vliv,
Je známou tváří pod svitem reflektorů,
Skrze něj nakloní si prostý lid!
Nedočká se od něj žádného odporu.

Tak Anděl zpíval a lidi bavil,
Prochází zemí od jeviště k jevišti,
Velkou část života příjemně strávil,
Není to voják, nechce on k bojišti.

Stín ovšem ve stínech dále se bouří,
Skládá a zpívá protestní písně,
Požívá alkohol cigaret kouří,
Lid burcuje, tváří se přísně.

Režim se přehoupl v Demokracii!
Stín může po létech do vlasti zavítat,
Anděl dál stoupá se stejnou grácií,
Oba dva hromadně hymnu maj zazpívat.

Anděli začínaj světlejší doby,
Ač předtím pro něj nebyly temné,
Zpívá on a zpívají sbory,
Nikdo už nevěří že země lehne.

Stín zůstal v Západě, dál dělá kritiku,
Ani po převratu není vše růžové,
Postrádá přízeň nových politiků,
Zemřel v nikotinu, lázni lihové.

Anděl umírá o další dekády,
Slavný stár víc něž osmdesát let,
Vládci chtěj pohřeb se spoustou parády,
Bez něj již stejný nebude svět.

Lidé je dva často porovnat zkoušejí,
Hodnotit postoje dvou českých bardů,
Však tyto dva nelze dát do stejných kolejí,
Když jeden zábavu, a druhý pravdu.