Autor: Linda Liczki

KOČIČÍ OČI

Jak těžké pytle plné masa proplouvají tmou.

Ta je jednou pohltí, pak se rozplynou

v čistých akvarijních vodách, kostěné rybky

s hlavami nafouklými jak balónky.

Nacpané až po vrch vejčitými smutky

div že neprasknou, utržené z provázků.

Nad čím dumají, ty baňaté luny, zelení

potápěči s úzkými zornicemi?

To vědí jen ony. Planou vyvlečené z udic –

závany vzduchu, mlčenlivé stíny.

 ---

LOUTKOVÉ DIVADLO

Nehybnost je úděsná, když na mě poulí

své vyřezávané nemocniční bulvy.

Úděsná jak zrcadlo, jak motýl s tuhými,

nervózními křídly; vybílený strop, bílé vidiny.

Takhle prkenně se uklání loutky – mrzácké

ryby na udicích, které nikdo nevidí.

Šklebí se jako zubaté pirani. Dnes večer

budou dmýchat smích v dětských ústech;

natažené ruce budou trhat vstupenky.

Jak ty mraky nad střechami, úplavičně bledé

v poledním parnu, se loutky tísní v zákulisí

dlouho předtím, než někdo zvedne oponu.

 ---

RADOST

Zabydlela se ve mně jak tlustý obětní vepř. Škvaří

mě ve vlastním tuku, ta směšná luna; učiněná intrikánka.

Krvavá hlava, hlava z hedvábí – tak se její vypasená

gesta taví v ukřičených a bohatě zlacených hrdlech zrcadel.

Upírá na mne z nich své osmikarátové oči, šeptá:

„Jen si mě vem.” A neúprosný dech ohně jí spaluje vlasy.