Autor: Timofej Golev

KDO

Kdo našel vchod?
A kdo zas vrata? –
-vedoucí tam,
kde zvratu bod
k východu nesmyslně chvátá
do prudkých, patetických vod.

A kdo zas přešel potok ten
Kde život tone ve vzpomínkách,
A kde smrt tvořena je lesklým stínem?

Kdo utonul
V těch vodách,
Kraji tak známém,
Ale jiném?

A kdo jej pojmenoval? –
Vchod
Jenž vede do rozteklých vod
Jež vedou přes lesy a potok
Kde cítíš tu omamnou vůni dětství?

A kdo jsem já?

Kdo sebe zná,
A nectí.

KDE

Kde láska, soucit,
Tam i hněv;
Kde mír,
Tam vedena je válka za svobodu;
A prázdnota je tam,
Kde lid.

Tam něčí zpěv
Prorazil přikázaný klid
Tam něčí myšlenka line svou zář
A pluje po průvodu,
Jak voda teče v potoce,
Jak víra bez důvodu.

Kde stojíš ty,
Tam ona též,
A při pohledu na ni
Svět před očima tobě ožil;

Tak honem, běž! –
Vezmi ji za ruku,
Než zemře za to,
Po čem jsi tolik toužil…

KDY

Když byl jsem mlád,
Svět jinak vypadal;
Kdy nohy nesly tam,
Kam mysl chtěla.

A pak,

Ta důmyslná
bolestivá střela;

kdy ráno procitnu,
a jinačí je noc.
Je černá,
A při jako den je bílá,
A světlá jako ráno.

Však měl jsem tehdy volat o pomoc?

A dodnes ptám se sebe sama, a říci
Počkej si…
Zní lépe,
Než říci ne,
Či ano.

Kdy vlastně přišel jsem?
Kde procitl?
Kdo pomohl mi najít vášeň svoji?

Počkej si… opakuji v kuse,
A čekám jednu odpověď,
Když otázka je trojí.

Bezbožná síla slov
Mne doprovází dál.
Kdybych se tomu jenom smál,
že kdysi někdo řekl,
jak někde v cizím, dávném kraji,
tam že jsou vrata,
za nimi kousek opodál,
je vchod.

A vchodem projde každý prý,
Však východ nenašli jsme stále,
A možná ho teď někdo právě hledá.

Však jak se změnila noc v den?

To mi už nikdy pokoj nedá…