Autor: Klára Zapletalová
Pilot životem
Cit jsi ve mně probudil,
který léta tiše spal.
Oheň jiskrou vyloudil,
však šanci svou jsi prospal.
Viděla jsem, jak láska bolí.
Jak drtí srdce, poté duši.
Přesto mi teď rozum velí:
„Stůj zpříma, On tě zkouší.“
Nechci si s ohněm zahrávat,
jen se u něj chvíli hřát.
Zavolat „sbohem“ a zamávat
a přitom všem si přát,
že pochopíš můj pohled na svět
a necháš mě v klidu jít.
Ty teď možná nemáš na spěch,
já však jinde měla být.
Vím, že tohle není místo,
kde celý život strávit mám.
Já nechci žít jen nanečisto,
to předurčil mi Osud sám.
Proto se jak bouře ženu
do krajin mně neznámých,
ty se jednou najdeš ženu
s chováním vybraných.
Spolu se vám bude dařit,
ty získáš půdu, ona dům,
navíc bude umět vařit
a zalíbí se rodičům
Ty se stroze na svět díváš,
- vidíš slunce, a nic víc.
Pořád mi za vinu dáváš,
že od života čekám víc.
Já náš svět vnímám jinak
- je tajuplný, magický -
stačí se jen lépe dívat
a spatříš prostor nadlidský.
Na nebi se jaspis blyští
v poli plném pomněnek.
Svit křišťálu se o meč tříští,
zhotoven je z domněnek.
Ostře do našich srdcí řeže,
zároveň přináší i úlevu
Vždy se ráno cítím svěže,
když mi večer bylo do breku.
Oceňuji tvoji snahu,
vytrvalost i chtíč.
Přesto ale stále prahnu
jen po tom, být pryč.
Naposledy tě zde prosím,
nehněvej se na mě.
Už navždy nás dva nosím
uzamčeny v sobě.
Až s tebou jsem zažila
šťavnatou chuť radosti.
Teď cítím, jak ožila
má touha po volnosti.
A tak odcházím z tvého života,
sůl po tvářích mi stéká.
Už nehledám nového pilota,
vždyť já vím, jak se létá.
---
Na hlavách růže
Na hlavách růže,
ale v srdcích strach.
Co stát se může,
když překročím práh?
Co skryto je za dveřmi
hluboko v nás?
Tak, prosím, pověz mi,
nebo to ukáže čas?
Když slunce vychází
a příroda ožívá,
v tu chvíli se probouzí
má bolest palčivá.
Když slunce usíná
a měsíc vládu přebere,
to bolest procitá
a rozum můj přepere.
Jsem bitevní pole
zbavené kvítí.
Rozum a srdce mé
do boje se řítí.
Srdce šeptá slova lásky.
Slova, která v uších zní tak hezky.
Slova, která teď chci slyšet,
jen čekám, až je na mě začneš křičet!
Rozum tvrdí přesný opak,
na problém se dívá zcela jinak.
On řídí se jen logikou,
ale co když pravidla pominou?
Komu důvěru mám dát?
Kdy se konečně přestanu bát,
že jsem sama na světě,
že zemřu, aniž lidé by znali mě?
V uších ozvěna války,
v nitru neskutečný strach.
Jako bych vše viděla z dálky.
Kdo mě teď bude milovat?
Proč vzdáváš se mě bez boje?
Proč zvedáš bílou vlajku?
To už ti nestojím
ani za pár hodin spánku?
Vzdáváš se růže pro kopretinu.
Vzdáváš se celku jen pro vteřinu.
Vzdáváš se věčnosti pro pouhý šprým.
Vzdáváš se ohně jen pro jeho dým.
Nevidíš, co ztrácíš.
Nevšímáš si poupat,
ve která tvá kopretina
může jenom doufat!
Až to jednou pochopíš,
nehledej mě, nemáš klíč.
Ten zrezivělý držím v ruce
a zlomený a svoje srdce.
Až přijde správný čas,
slétnu k tobě jako slunce jas.
Budu stát na louce plné modrých zvonků,
na hlavě mít z růží spletenou korunku.
---
Melodie lásky
Byla to láska?
To, co mě teď bolí.
Byla krásná,
tys zničil ji holí.
Psali jsme příběh jako z románu
- o citu mezi tebou a mnou.
Však vzali ho vlny oceánu
bez jediného “na shledanou.“
Pamatuji si na ten večer,
kdy zaklepals na dveře bytu,
na kolenou přede mnou klečel
a prosil jen o minutu.
Koktavě jsi mi vysvětlit,
že jsem tvá jediná,
že ta zrzka dole z baru
už nic neznamená.
Zaslepena něhou k tobě,
ublížila jsem radši sobě
a řekla: „Já ti odpouštím.“
Když vařili jsme spolu
a tys rozbil desku stolu,
vzala jsem vinu na sebe,
i když měla padnout na tebe.
Když našel jsi můj zápisník
a přečetl sis, o čem sním,
řekla jsem: „Já ti odpouštím.“
Stále mám jizvu na rameni
- vzpomínáš? – po kameni.
Když soused mi pusu na tvář dal,
ty ses do hloubky hněvu propadal.
Už téměř sedm let nejsme spolu,
nesedíme u jednoho stolu.
Dnes se svou ženou večeříš,
i když na lásku nevěříš.
Za tři týdny jsi mě vyměnil,
můj osud tím navždy proměnil.
Sama sedím na pobřeží,
jen měsíc mě zde střeží.
Jen on se na mě usmívá,
když strachu ve mně přibývá.
Jen on na mě tiše hledí
- na blázna, co ve tmě sedí.
Bojím se mužských doteků,
bojím se jejich gest.
Nevěřím, že další ránu,
bych dokázala snést.
Nebeský orchestr hraje koncert svůj,
zezadu se ozývá hlasité „stůj!“.
Já však hrdě jdu dál.
Nechci být šašek, ale král.
Ve vodě mizí i můj pas,
jiný neslyší Jeho hlas.
Jednou setkáme se zas,
až přijde i tvůj čas.
Když zpětně svou knihu pročítám,
jediné, co skutečně si vyčítám,
jsi ty, náš vztah a bolest,
kterou nešlo déle unést.
Zmýlila jsem se,
chybná melodie.
Nebyl to román,
ale tragédie.
---