Autor: Jakub Voříšek

TU, PODÍVEJ!

Tu, podívej! Zde hvězda padá
A dnešek v zítřek mění se.
Jaru v ruce zima vládu skládá
a smrt zas v život mění se.

Kolik let té zimy mráz
spaloval, co vypučelo,
co v bílé prázdno barvu vnésti mělo,
co navzdor mrazu zpupně žiti chtělo,
a oheň málem nevyhas‘,
jenž, poslední, do našich těl
trochu štěstí navracel.

Tu, podívej! Zde slunce vstává
a sbohem dává dlouhé temné noci.
Tomu, kdo bděl, budiž sláva
a ty jenž’s spal – je čas bys procit‘!

Teď, když první slunce svit
vstříc budoucnosti jasně září,
zas sílu najde vetché stáří
a klid objeví se v tváři,
jenž – ač hledali jsme – zůstal skryt.
Však když splnilo se, co jsme chtěli,
co dál bychom chtíti měli?

Tu, podívej! Zde se smráká
a naděj mizí se sluncem;
den byl dobrý, však bude jaká
noc a zdali skončí novým dnem?

Snad nepřijde s tmou i zapomnění
a nevystřídá teplo ohně ledu chlad;
o plamen jasný budem‘ lépe dbát.
I nepřijde zima snad. Ach! Snad.
Ač dnešní noci oheň mocně plápolal,
jakou silou by navždy zimě vzdoroval?

Tu, podívej! Zde hvězda padá
a dnešek v zítřek budí se,
chlad se nezván v tělo vkrádá
a život zas v smrt mění se.

TISÍC HVĚZD

Tisíc hvězd je nade mnou
a moje mysl je tam s nimi.
Vznáší se tmou nebeskou
nad obzory vesmírnými.

V kosmu tíže oproštěna
pluje tichou věčnou nocí
do míst jež jsou uzavřena;
nedostupná lidskou mocí.

Té mysli dosah a síla její
zdá se být bez omezení;
zří zem i všechna božská díla
i co bylo, je a ještě není.

Do vesmíru hlubin hledí,
kde střípky stvoření se pořád blyští;
z nich vystupují do popředí
výjevy, jež rozum tříští.

A potom letí mnohem dál,
kde hmota už nic neznamená,
a tajemství, jež viděla,
navěky jsou uzavřena.

SBOHEM!

S těžkým srdcem
sbohem dávám
stolu, od nějž vstávám
povinnostmi nucen.
Třesou se mi ruce,
trápí mě strach,
že už jen v snách
se k tomu stolu vrátím,
jehož klid tak navždy ztratím!