Autor: Nhoriel Nogard
POJMENOVANÁ
Po boku pegasů plachtiti oblaky
přála si princezna pozemské pustiny.
Leč přání pevninská proradné výšiny
pálily plameny, ohnivé soumraky.
Zplna se perutě poddaly příkopům,
princezna padala, padala po hlavě,
přistání náruč svou poulilo krvavě,
planiny přízračné brázdily prázdný trůn.
Prášeček šedivý setrval v památku,
popílek posněžil dětinské zasnění.
Postavák dospělý pokrčil rameny,
provazem pro sebe upletl oprátku.
ŠKAREDA
Škrabošku škaredou pokládám na skráně –
smutná to skutečnost letého (vý)cviku.
Tvářičce strhané k citové ochraně.
Skutečnost postrádá sklíčenou logiku.
Společně tančíme soudobou věčností,
sevřeni klamavou náručí souznění,
bez smíchu lidstvo nás surově vykostí,
za správné jedince mračící vymění.
Svoboda syčivě plazí se po světě,
tesáky jedové silácky cenící;
škrabošku škaredou ku světské osvětě
ponesu do smrti smutečně na líci.
PESIMISMU
+ pesimistům novodobých (pod)vrhnutí
Útroby zkroucené kol smrti, neštěstí,
cévami prolévá pocity bezmoci,
za rety krčí se poslové bolesti –
ďáblové šerední, stínoví proroci.
Tichne tep, tuhne sval, červ dravě hoduje,
havraní rekviem kráká si hrdelně,
mlaskavých radostí, jichž v jeho hodu je,
spatřují ostatní jen v hlubné pekel tmě.
Malířská úprava zná pouze černotu,
odstíny temnoty ukrádá propastem.
Mřížemi celními mžhourá si k životu,
tichnoucí touhu a naději v srdci svém.
…
Potřeba přebalit tvé pleny mozkové,
přehršlí patosu zničils jich vlákna.
Na kozlík usednou radostní vozkové,
rozvěsí okolo veselá plátna.
Autore znavený (věz!) mládím oplýváš –
výjevům strašlivým na míle vzdálený.
Skutečnost, v níž žiješ, není tak šedivá,
sám si kol zápěstí stahuješ řemeny.
Nač píšeš v počátcích dlouhého života
o smrti, o bolu, o hrůzách prožitých?
Oči tvé má v šachu dětinská slepota.
Tak kur(ň)a vyjev nám skutečné (po)city!