Autor: Jakub Voříšek

LEITMOTIV

Neumím nic a neznám svět,
poprvé i naposled
když vydechnu, toku let
nenaplnil jsem.
Byl jsem, ale žil jsem?

TOK LET

Dětství byla jenom lest,
vyrostl jsem pro bolest;
ztratil jsem vše a nenašel nic.
Dám vše, co mám – tak nechtěj víc!

Kam jsem přišel pro soucit,
našel jsem neklid
odsouzení
místo porozumění.
Kde dobře mi je, tam chci být
- šťastný jenom v snění.

Kdy jsem vklouzl do převleku
a schoval se tak před krutostí?
Když stačilo mi už breku
a mé vlastní neschopnosti.

Tak dlouho jsem ho nesundal,
až se částí mojí stal;
nevím, jsem-li člověkem,
nebo jenom převlekem.

Když se spustí venku déšť,
lidé před ním utíkají;
já ne, totiž v mojí duši
Stále prší, věčně prší!

Už nemyslívám na zítřek,
netoužím po rozednění.
Noc a tma mají můj vděk.
Noc a tma – vykoupení!

Pravdu jsem hledal,
za ni bojoval
a jen lhal.
Nedával, ale bral:
Lásko, lásko ať jsi pravda! Kéž! Ach kéž!
A láska byla další lež;
místo abych čistě hrál,
zas jsem jenom předstíral.

Ze strachu jsem předstíral,
lekla by ses odhalení,
že ve skořápce pranic není.
Vůbec nic!

Tak není pravdy, vem‘ ji čert
a všechno, co je – pouhý žert!

EPITAF

Sbohem dám a mizím hned.
Sbohem! To je naposled.
Neláká mne více svět.
Kde ztratil jsem radost?
Nevrátím se více zpět;
všeho už mám dost!

Žil jsem dlouho,
žil jsem směle,
teď je čas jít
do prdele!