Autorka: Markéta Plešková

24. 3. 2019

nedaleko domu mých prarodičů kdysi visela cedule
která širokému okolí vzkazovala
že tahle zastávka tam bude stát napořád
roky míjí a zastávka
ztratila svoje en a pé
a střílí do vlastních řad
říkám si, že bude fajn, až z toho zmatku
zbude jenom řád
a z nereálného pojmu, ze kterého se stalo
neexistující slovo
se vyloupne reálná nutnost

ovšem pokud se bavíme o řádech
a máme jich v životě dost
ráda bych polemizovala o spolehlivosti
jízdních řádů – ve všech pádech
se skloňují nepřesně a se zpožděním
a se vším tím zpožděnkovým přením
je včasný příjezd důvodem k marnivosti

podobně se dívám i na neschválené zákony
na neověřitelnost mrakodrapů dat

výmyslem sice nezoráš záhony
ale taky to bude někde znát

kovová je konstrukce moderní doby
pod kterou už se těžko můžeš narovnat
zejména proto, že její spletitý lana
nerozlišíš od demagogie a žvástů
pravda je stejnou latinkou jako lež psaná

a přehlcenost je moderní verzí chlastu

přehlcenost je tuberkulózou třetího tisíciletí
všichni jsme dětmi digitálních pavučin
a dospělost přece není nic pro děti

23. 2. 2019

dneska bych si dala koupel z kapalného smutku
stáčeného ze spirálek slávy
než znova navléknu se do živůtku
svých zákonů a utopím se v hrnečku od kávy

už pár měsíců v lógru šlapu, marně
je v mém osobním zelí beznaděje
jestli vděčím za to svojí karmě
asi popletla jsem si lógr a orchideje

ať jdu kamkoliv, narážím na skleněné dveře
snad někdy vyrostu dost, aby se otevřely
nemožná jako zastavit kruhy na jezeře
je snaha mít dnešek trochu vřelý

realita je jako oblouk, co se blyští v dešti
není to duha, ale noční dálnice
smutním po jednoduchém světě Budapešti
když hledám suchozemské pramice

24. 4. 2019

skřípající dveře držíš si ucho
na levé straně tikot hodin
na tvém zápěstí není slyšet
hodinky se zastavily už před lety

tikot – tikot – ticho

úsměv mašle vánoční stromek
seschlá větev smeták a lopatka
prázdný adventní kalendář
na chodníku u popelnice

skřípající víko kontejneru zahodíš
všechna svá okénka nic to nebolí
zbavovat se minulosti černá čára
černá linka černá díra černá smrt

linka – čára – smrt

svět domov světlo na konci tunelu
žárovky schované ve stínu stíny pod očima
zářivky schované ve tmě problikující štěstí
třeba ho někdy chytíš třeba se někdy chytíš

skřípou brzdy držíš se zuby
nehty ti klapou na tyči do rytmu
abba ve vzduchu lhostejné tváře
pupeční šňůra imaginace a pak

tma – světlo – stanice