Autorka: Nikola Kazíková

KAŽDÝ DEN

Pohled z okna,
ranní slunce,
skřivan zpívá,
z střešní římse.

Tak šup, honem,
z lože vstát,
prožít den svůj,
jak v mých snách.

Však snít přestat,
vždyť je den,
začít ráno
s kakaem.

Potom rychle
spěchat na vlak,
české dráhy
mají na kvap.

Shlédnout taky
stories přátel,
napsat možná
krátkou báseň.

Někdy také
posnídat,
jindy na to
není čas.

Začít školu
směšnou hláškou,
myslet na noc
s tajnou láskou.

V češtině pak
napsat máj,
mechaniku
přežít snad.

Po škole už
rychle domů,
začít lepší
denní dobu.

A co doma?
Nejspíš ven,
s přáteli či
přítelem.

Nebo kolo,
třeba běh,
či pobíhat
na kurtech.

Večer kino,
jindy zpěv,
protancovat
boty jen.

Jindy tiše,
radši být
sama
ve svém pokoji.

Takhle prožít
každý den,
s vážností
i nadhledem.

Tohle je můj,
denní ráj,
když při knížce
usínám.

Další ráno
zas pak vstát,
život svůj si
užívat.

STOLETÁ

Malá žena
v centru všech,
sto let slaví,
nyní, teď.

Život měla
těžký, zlý,
bojovat však
umí s tím.

Nejdřív otec,
starý Čech
vstoupil na Říp
ohromen.

Potom Otík,
první král,
Zlatou Bulu
získává.

Když pak Václav,
skonal sám,
Lucemburků
další pán.

Přijde Kája,
čtvrtý už
postavit dal
hradeb kus.

Náhle je tu,
starý pán,
Komenský si
říkával.

Tuhle Terez,
žena je,
školu dává
povinně.

Čeští muži,
v legiích,
válku světa
přežijí.

V říjnu lístek,
z stromu spad,
růže krále
odkvetla.

Dvacet osm,
října jest,
Čechy slaví,
radost je.

Náhle Tomáš,
G. M. prý,
na Václavském
náměstí.

Brzy nářek,
smutek, strach,
orlice nás
ovládla.

Přišel Hitler,
Němci s ním,
ženu českou
uvězní.

Lidé jižní,
bratři mí,
sestru svoji,
opustí.

O nás,
bez nás,
mluví dál
na mnichovských besedách.

Strachu více
teďka je,
lidé prchaj
ze země.

Rudá plane,
teďka zář,
vchází vojsko
na náš plác.

Dlouho žije
Češi s ní
žena česká
v podsvětí.

Pak se píše,
další krok,
devadesát tři
je rok.

Bratři naši,
slovenští,
vzdávají se
přátelství.

Čechy znova,
Rostou v výš,
Sláva země
Znovu cíl.

Nikdo se již,
neptá víc,
kde svůj domov
nyní mít.

Havel na Hrad,
králů čest,
zemi k moci,
přivede.

Když psal Mácha,
první Máj,
Tyl svou báseň,
Čechům dal.

Též babička
Božena,
ke kultuře
přispěla.

Jarda Seifert,
novinář,
Cenu Nobel,
přijímá.

Hudba velký,
význam má,
Smetana svou
Vlast si psal.

A i další
Kája je,
Slavíkem
Je poskromně.

Bob a Bobek,
Pat a Mat,
Křemílek
či Rumburak.

Slavný je též
Krteček,
světu dal ho
Zdeneček.

Podstatný je
oštěp, puk,
zlato připsal
nám snad Bůh.

Jmen Jágr
a Zátopek,
ve světě je
dostatek.

Tohle je teď
česká zem,
bohatství je
přebytek.

Přišel však ten
cizí pán,
koblihou nám
platíval.

A na Hradě
zmatek je
když jsou
hvězdy na Nově.

Věřím však,
že moje vlast,
sil má dost
na další vpád.

A tak lidé,
řečí všech,
sklenku vína
zdvihněte.

ČESKÝ RÁJ

Tichý les, jen vody šum,
Kde si datel stlouká dům.
tam i brouček z kapradí,
Staví si své obydlí.

Kde laň něžně,
zlehka běhá,
zde český lev
drápy zvedá.

Slunečnice květy stočí,
ke Slunci, též vlažné noci.
Strom k nebesům větve tyčí,
Česká lípa, má tě v moci.

Kde potůček tiše šplouchá,
tam i výr si často houká.
V temných lesích vlci vyjí,
Milenci se ke tmě skryjí.

Kde jeskyně bývá tichá,
Netopýry hledej zticha.
Možná mloka též spatříš,
V lesích vlhkých, prorostlých.

Kde jsou stromů statné lány,
Na loukách se pasou krávy,
I ovcí tu je dostatek,
Nahání je věrný pes.

To je naše země česká,
Příroda tu bývá hezká,
V mírném pásu, deště dost.
Slunce smývá ze rtů zlost.

Tak můj milý příteli,
Jenž přicházíš z ciziny,
Tohle je náš Český ráj,
Který míval rád i král.