Autor: Nymied Arela Takács

I

Kapky deště bubnují na zaprášená okna mdlých budov,
šedé slzy kanou k zemi šedého světa.
Skrz šedý svět jen semafory a neony svítí,
v šedé mlze je vidět jen šedá silueta.
Šedá byla paleta, s níž malíř šedý obraz tvořil,
šedá zdá se i hudba, co byla, je a bude.
Zlato slunce vybledlo do všudypřítomné šedi.
Šedý je svět. Šedá je vždy a všude.

II

Křídla bouře bijí nad světem.
Svist perutí blesky k zemi posílá,
perutě vzepnou se a nebe zahřímá.
Slzy umírajících bohů z oblak kanou.
Bohové umírají – lidé je vraždí.
A země jejich chřadne v okovech.
Nový věk je líčen v lživých proslovech,
co slibují změnu, jež nikdy nepřijde.
Budoucnost malují žijící v minulosti,
včerejšek dnes zas se opakuje.
Lhář obelhaným pravdu přislibuje,
kdo však pravdu říká, zrádce je a podvodník.

III

Falešné emoce držíš před sebou jako štít,
z nich maska na tváři barvami hraje.
Horší než skrývání? Světu se podřídit.
Vzdát se nepříteli, co zničit tě chce.
Nepadej dolů. Nahoře cíl tvůj je.
Za ptáka lidé na zemi mají anděla…
Do větru křídla lačně roztahuje,
hlavu jeho zdobí gloriola.
Před lidmi skrývá se v šedi,
však když ukáže se, aurora mdlá zdá se.
Každý den z křídel jeho jedno pírko zmizí.
Brzy anděl lapen bude. Návrat na nebesa nekoná se.