Autor: Šárka Jirásková

Stařecký sen

Měla jsem zvláštní zdání,

že ze mě byla stará paní.

Mé vlasy byly bílé jako sníh,

čas trávila jsem čtením oblíbených knih.

 Těch deníků, jenž jsem si psala v mládí,

 abych zaznamenala si, jak čas rychle pádí.

 Abych věděla, koho v 16 jsem ráda měla,

 za koho jsem se ve 13 vdávat chtěla.

V povídkách z mladých let je překvapení,

touhy i přání, nechť se zmatek na klid změní.

Od trápení k radosti, i čas na smutné chvíle,

strach nebo odhodlání splnit si své cíle.

Na tváři stařecké vrásky,

a v srdci vzpomínka na staré lásky,

od prvního políbení do uzavření sňatku,

od nedorozumění přes první hádku.

Sen se mi zdál, že zestárla jsem já,

že hodně zkušeností mé srdce má.

Jednoho dne se pravdou stane mé zdání,

z panny nezkušené se stane stará paní.

---

Život v šedi

Každou noc teď ve tmě spím,

bez radosti, beze snění.

A jen jedno dobře vím,

že život v barvách pro mne není.

Nevěřím lidem, nevím už jak,

už tolikrát jsem se v nich zklamala.

Cítím se často jako pták,

jako bych křídla si Zlámala.

Marně se vzpírám vaší vůli,

nevěřím v záchranu, už spadla klec.

Vaše oči vždy lžemi žhnuly,

přede mnou, za mnou, pokrytec.

Jsme plní smutku, plní zloby,

proč trpí ten, co má tě rád?

Jsem znavena chodem dnešní doby,

však ani dnes nemůžu spát.

Proč nemám to, co ostatní?

Někoho, komu bych věřila.

Kdo by se za mě hrdě pral,

kdybych mu svůj život svěřila.

Mé city drtí těžká maska,

mé srdce opevněný hrad.

Můj hrudní koš pod tou tíhou praská,

nevěřím, že by mě mohl mít někdo rád.

Lidský rozum je nebezpečný,

má v sobě nevýslovné zlo.

Vypadá silný, nekonečný,

je ovšem křehký jako sklo.

Lidský rozum je vážně chabý,

však každý by z něj jenom bral.

Člověk je bez něj příliš slabý,

můj jako prach se rozsypal.

---

Zdání

Svět zahalil se v šedý plášť
a smutno je mi,
že dnes chamtivost a zášť
vládne na zemi.

Závoj z deště utkaný
skrývá lidské tváře,
a vysoko nad námi
hasne slunce záře.

Těžká černá oblaka
skryla hvězdné nebe,
déšť už buší do oken
a mě srdce zebe.

Jsme jako ty kapky vody,
podobní a přece jiní.
Ač máme zdání svobody,
v srdcích jsme spoutaní.

Snažíme se splynout s davy,
být vždy v centru dění,
nevybočujeme z řady,
bojíme se odsouzení.

Soudíme se podle vzhledu,
nejnovější módy,
na značkové oblečení,
na to pějem ódy.

Pod stejnými maskami
jsme však každý jiný,
naše srdce jinak tepou,
za to nás však viní.

---