Autor: Gabriela Doschková

Nenápadnost

V těch sychravých, vlhkých dnech,
tam u řeky pod vrbou kdosi stával.
Den, co den, ve stejný čas, ve stejném oděvu, se stejnou holí.
Den, co den tam jen stál a nic nedělal, nepřítomně do vody hleděl.

Kolik lidí kolem něj prošlo, bez povšimnutí, bez zájmu,
byl to jen člověk v černém cylindru, ve stínu vrby schovaný.
Nikoho ani nenapadlo, kolik myšlenek mu hlavou běží,
jaké vzpomínky tíží jeho duši, jaké střípky života bodají ho v každém kousku jeho bytí.

A tak ubíhaly dni, týdny, pak měsíce,
sychravé počasí vystřídalo slunce, déšť a mráz.
Pod vrbou stín teď stojí sám jen s černým cylindrem
a se zažloutlým dopisem, kde jedna věta praví:
„Nikdo mě nehledal, nikdo mě neznal, neslyšel -
a tak jako před lety já - nikdo nezasáh´!“

---

Žena jménem společnost

Cítíš to – každý ten stah tvého srdce,
jak po těle ti běží mráz a hruď jen těžko se ti vzdouvá.
Je to společnost či snad stahovací pás, co sebralo ti dech?
A ty přesto nenecháš na sobě nic znát.

Pod starostmi svá záda kroutíš a pochybnosti prorůstají
a šíří se tvým mozkem jako ještě před chvílí v zemi lezli ti červi,
co jsou teď uprostřed stolu místo křupek a jen ten pohled tvůj žaludek přetáčí –
„Dej si! Touhle kuchyní přece spasíme svět.“

Měla by ses smát a radost mít, že v luxusní restauraci dnes ještě můžeš jíst,
protože to, že ji zítra zavřou, zatím nikdo netuší.
Přitom se musíš dobře chovat, jemně a upraveně, v sobě ženské kouzlo musíš probudit,
vždyť sakra jsi žena, tak jí musíš být!

A když pak přijdeš domů a make-up z tváře si smeješ,
sundáš lesklé šaty a stahovací pás, vlasy do messy drdolu spleteš,
sebe samu nepoznáváš.
Své tělo nenávidíš, přirozenou krásu svět nepozná.

---

III.

Tam v dáli pole rudých máků v rybník krve splývá,
jen pár prázdných míst ten obraz krajiny ruší.
Kdo přijde blíž, spatří hroby mladých mužů,
kterým granáty nohy, ruce a hlavy utrhaly,
a díra v zemi jejich těla nadobro pohltila.

Žal mladých dívek, matek a žen už dávno odnesl čas,
avšak tohle místo žije svou vlastní dobou.
Na první pohled příroda slaví život svou krásou,
ba na ten druhý, život i z nás nadobro uniká
jako tlak z propíchlé pneumatiky.

Kolem je ticho, snad ze světa se zvuk nadobro vytratil,
bez jediného ptáčka, který by v tento letní den srdcervoucně zapěl rekviem.
Jen vítr přináší uvědomění, že pouhý obraz to skutečně není,
a jak si jemně pohrává s těmi máky, jako bych slyšela
zpěv a ševelení mužů, kteří se už domů nevrátili.

---