Autor: David Duchoň
Zpěv první
V místa kam temná mračna plynou,
kde sluneční paprsky hynou,
kde spolu vládnou smrt a noc
přišel Orfeus žádat o pomoc
Pohas mu v duši života plamen
zrak věčným žalem je zkalen
Očima plnýma smutku a strasti
pohlíží Orfeus do propasti
Z nitra skály se skřípot line
jako když čepel o kámen drhne
šest plamenů probleskne ve tmě
tři vlčí hlavy derou se z lůna země
Již záře měsíce osvítila
co pekelná propast porodila
Ve světle luny, ve skály stínu
stojí tu pěvec proti psu podsvětnímu
Orfeus - života pouhý stvol
chladný jak mramor, v duši bol
bez srdce, bez meče, bez brnění
s lyrou svou jde blíže ke stvoření
A hlavy vrčí, tlamy slintají
rudýma očima mladíka porcují
v mrtvolném světle špičáky cení
tlapami mocnými ryje v zemi
Ale když prsty o struny zavadí,
když je třesoucí ruka pohladí,
když lyra v tóny teskné tříští
duši, jež žalem z útrob křičí
Vstává srst černá jako hřích
strach slídí v očích plamenných
Z ran na duši rudá krev neteče
pálí však více, než rány od meče
Tři hrdla vyjí, slechy se krčí
netvor se obrací zpět do bezpečí
Orfeus jako bělostný stín
jde za ním krajem tajemným
Již ztratil se běs a míle minou
marně milenec volá svou milou
Krok co krok na cestě pro ni
krvavé slzy chodidla roní
Vprostřed nicoty plamínek tančí
křehký jak život, břeh Styxu značí
Kde tisíců neživých lká chór,
echem se nese štkavý sbor
Hluchý je převozník k nářkům jejich
sráží je z pramice do vod temných
Plamínek tančí, vosk se tenčí
stíny kolem jsou delší a delší
Kostnatý spár surově sevře svíci
jas odhalí co skryto pod kapucí
Oči jsou slepé, jako sníh bělostné
nos ohlodán v tváři malomocné
Utichl pláč i spěch, zní kapky hlas
když tříští se o skálu zas a zas
Mrtvolný zrak Orfea vyhledal
Vychrtlý prst mu nastoupit přikázal
Pak sfoukl svíci, zahubil plamínek
A ve tmě plul s Orfeem na druhý břeh
Zpěv druhý
V síni honosné, ve sluji ohromné
Sedí pán nad smrtí a jeho dvořané
Očima barvy večerní černi
Měří si Orfea zpod koruny z trní
Poklekl před Hádem a jeho paní
tak jako sněženky zjara se klaní
S lyrou svou v náručí píseň zpívá
hlas něžný v sonátě s tóny splývá
A line se chodbami rozlehlých skal,
kde kámen dál verše pošeptal
Skví se na stráni bříza pobledlá
stojí tu sama jako ovdovělá
Ve stínu vdovy, v ledové půdě
pohřbeno uvadá lásky mé poupě
Já žil jsem pro ni a srdce mé
jí v náručí leží pohřbené
Bývala smyslem mého bytí
pramen v ní mělo veškeré žití
Jak ona růže vonívaly
ódy na její krásu ptáci pěli
Když v náručí mi umírala
modř očí nebesům navrátila
a píseň, co její srdce pělo
naposled okolí uslyšelo
Pak vše co živým činilo mé bytí
odešlo dolů s ní do podsvětí
Žádám jen její duši a čas
o který osud okrad nás”
K smíchu jsou bohům století
jen motýlích křídel mávnutí
Však Hádovo černé srdce
soucitně shlíží na mládence
Sejmu z tvé milé plášť smrti
bude tě jako stín sledovati
V podsvětí nesmíš se otočit za její krásou
jinak jí budeš víc prokletím nežli spásou
Naděje dívka je lehkých mravů
do ouška pošeptá tisíce slibů
Když pak ráno kapsa prázdná je
s jiným zas za rohem laškuje
Orfeus - horká krev mládí
nic nedbá Hádových varování
Zažehla jiskra v duši plamen
nalezen žár co dávno byl ztracen
V myšlenkách vidí oči její
a kroky vzhůru ho nadnášejí
V myšlenkách svírá ji v náručí
a kroky jeho jsou rychlejší
V myšlenkách její vlasy hladí
a rychlost jeho se zdvojnásobí
V myšlenkách rty její líbá
a z cesty jen polovina zbývá
Už vidí nebes blankyt, slunce svit
Tu ozve se zdola tichý vzlyk, jak ostrý břit
Zapomněv na slib, pohlédl na ni
a spatřil, jak krása její v mlhu se mění
Zmizela docela, země se zavřela
před jeho očima podruhé skonala
Zpěv třetí
Na stráni skví se bříza bledá
v koruně vánek si o smrti šeptá
zlatavým listím nese se tence
Poslední píseň oběšence
Vysoko v koruně, na větvi štíhlé
Visí tu Orfeus blízko své milé
Konečný výdech, zádušní sloka
zašeptal jméno, Eurydika
Na břehu Styxu, v mlhách podsvětí
dvě duše choulí se v slzavém objetí