Autor: Anna Stolařová
Puberta (Vlkodlak) 8/2021
Běželi jeleni, běželi pod skalou.
Dívám se a čekám, jestli je dostanou
zvířata žijící hluboko v lůně hor.
Zemře ten, kdo se jim postaví na odpor.
Náhle kouř zlověstný prostřel se po lese,
na zemi koloušek v bolestech zmítá se.
Za mými zády snad proběhl vlkodlak.
Otočím hlavu a zjistím, že je to tak.
Chlupaté uši a obrovské tesáky,
sám sežral ovce a snad jejich pasáky.
Klopýtám pozpátku, až krví nasáknu.
Kapou mi do tváře sliny a mdlá záře
Kousl mě vlkodlak, jsem v tom až po uši.
Má stará image mi určitě nesluší.
Nemohu předstírat, že mne nic nebolí,
bojím se názorů vlastního okolí.
Schovám se před světem v maličké jeskyni.
Zdráhám se před sebou, zdráhám se před nimi.
Vpustím si do hlavy jen plaché jeleny,
bojím se medvědů a jiné zvířeny.
Pak mi však do hlavy myšlenka vstoupila:
Já jsem teď predátor, i když už opilá.
---
Růže 6/2017
Boj se, boj, kvítku černý.
Jsi tak krásný a přitom obyčejný.
Plátek po plátku oloupu ti květ,
až někoho zasněží, zatočí se svět.
Z černých lístků, ze slz svých
slyším šumět dusivý smích.
Šumí, šumí až krev tuhne
i tvá černá růže strachy rudne.
Svým pláštěm halí mne tma,
držení růže bere si cla.
Svaly tuhnou, řeč se táhne,
i růže růži někdy zahne.
Zloba trvá, dech se tají,
zlo svou černou růži hájí.
Dýchám už jen přerývaně,
v pěstích svírám krvavé dlaně.
Trny ryjí pod kůží,
však můj chtíč po ničem jiném netouží.
Chci tu růži překrásnou!
Naposled vydechnu a bude mou.
---
Anima mea lacrimat sed ego rideo 4. 10. 2022
Zapadaly do sněhu
mé krásné letní představy
při vzpomínce na něhu,
s níž mi vklouzl do hlavy.
Sněžilo a sněžilo,
však kolem teplý vítr vál.
Srdce sice přežilo,
ale mozek mrzne dál.
Kde se vzal ten horký vánek
v těchto zvláštních dobách chladu?
Dávno se mne zmocnil spánek,
sama oddávám se hladu!
Duši moji vskrytu drásá
nepřítomnost jeho těla.
Bolest je to ale krásná!
Před nosem mám, co jsem chtěla.
Vztáhnu prsty k zdroji tepla.
Doufám, že se nespálím.
Zkušenost mne přes ně klepla,
nejspíš proto otálím.
100L.