Autorka: Denisa Korotvičková

Upřímně jsem vždycky litovala své známé, kteří se narodili na Štědrý den nebo v období vánočních svátků celkově. Mít narozeniny na Vánoce a nedostat dvojnásobek dárků? A jak se vůbec pozná dvojnásobek? Dvojnásobek čeho?
Pravda ale je, že se vám může na Štědrý den stát i něco mnohem horšího než to, že přijdete na svět, i kdyby to mělo být v nějaké zapadlé uličce. Protože když je Štědrý den a vy máte narozeniny, je to dvojité štěstí, ale když je Štědrý den a rozejde se s vámi přítel, štěstí se vyruší a je to jen den.

~

Seděla jsem ve svém pokoji a srkala horký čaj. To zase budou Vánoce. Už teď jsem měla vyloženě vánoční náladu. Musela jsem si ale přiznat, že kdyby nebylo snahy rodičů alespoň ozdobit vánoční stromeček, sestávala by u mě sváteční atmosféra pouze z veselého loga Google na notebooku. Světlou stránku to ale přeci jenom mělo – když mám depku, mám tendenci se co nejvíc přežrat a k tomu jsou ty hory cukroví jako stvořený.
„Pavlo!“ křikla na mě z kuchyně mamka, která se očividně ničím netrápila, protože přece – jsou svátky.
„Co je?“ křikla jsem zpátky, protože to poslední, co jsem teď měla v plánu, bylo vylézat z postele, pokud to nebude nevyhnutelně nutné.
O chvíli později už se doslova odnikud, protože tam, kde by se za normálních okolností nacházely dveře, zela velká díra, vynořila mamčina hlava s dost naštvaným výrazem. Co jsem zase provedla?
„Mohla bys jít aspoň na nákup, když už nic jinýho v plánu nemáš.“ Přejela mě kritickým a trochu i mateřsky zkoumavým pohledem a pak dodala: „No ty teda vypadáš, takhle tě žádnej kluk ani chtít nebude,“ a s tím se otočila na patě a zase zmizela. Jako tajfun. Nebo tornádo.
Asi je na čase přiznat, že moje matka je tak trochu… mimo. Teda ne vlastní vinou. To já jsem ji držela stranou od mých problémů a mého života celkově, protože mi docela vyhovovalo, když se mi nikdo nedostal moc k tělu. David byl snad jediná výjimka a taky, jak to dopadlo…
S povzdechem jsem vstala a oblékla se do společensky akceptovatelného oblečení, což v tuhle roční dobu mohl být dost dobře i santovský obleček. Doteď jsem pořádně nechápala, jak jsem před mámou dokázala ututlat 2 roky trvající vztah, ale očividně je všechno možné, když ten druhý už dávno vzdal snahu se o vás zajímat.
„A co mám koupit?“ zaskuhrala jsem trpitelsky už kabátu ode dveří.
„Stačí pečivo,“ stačilo se ještě ozvat z kuchyně, než jsem přibouchla dveře a vykročila na mráz.
Kráčela jsem zimní ulicí a choulila se do svého černého kabátu, ačkoliv jsem moc dobře věděla, že dneska jsem se měla choulit v Davidově náruči a protáčet oči nad tím, co mi dal zase pod stromeček. Loni jsem dostala mixér a máma se zmínila, že je prý dobrý. Táta si zase vychvaloval ponožky, které jsem od Davida dostala k narozeninám a u kterých tak trochu neodhadl velikost. Pomalu ale jistě jsem si uvědomovala, že kromě pár fotek vlastně nemám žádnou hmatatelnou vzpomínku na Davida a to zjištění mě natolik roztrpčilo, že jsem přidala do kroku v marné snaze nechat všechno trápení za sebou, ať už to bylo kdekoliv.
Jak jsem procházela uličkami levného obchodu, který byl však úplně nejblíže našemu bytu, byla jsem ještě stále nesoustředěná. Vzpomínala jsem na naše společné večery, o kterých si rodiče mysleli, že je trávím u kamarádek a na jeho hřejivé objetí a všechno, co následovalo. Proč se sakra musím takhle týrat?
Vrazila jsem do něj zrovna, když jsem procházela kolem jogurtů evidentně fascinovaná jejich cenou a prošlým datem, a za tuhle chybu jsem se pak ještě mnohokrát proklínala, protože tak jako všechny lidské bytosti mám v povaze se nepříjemným situacím pokud možno vyhýbat.
„Ahoj,“ zamumlal rozpačitě a snažil se najít ztracenou rovnováhu i důstojnost. Ta moje už byla nenávratně pryč.
„Nazdar,“ pozdravila jsem tak ledově, jak jen to bylo u studených ledniček s mléčnými výrobky možné a v duchu jsem se pochválila za to, jak hrdě to alespoň mým uším znělo.
David na mě shlédl ze své neuvěřitelné výšky a mně zvyk radil, abych si stoupla na špičky a políbila ho jako vždycky, ale tohle už byla minulost a já si to musela přiznat. Teď už ho líbá nějaká jiná, která zcela očividně dostane tu úžasně drahou bonboniéru ve tvaru dárku, vedle kterého můj mixér vypadal dost uboze. Příšerně jsem žárlila a už jsem se tomu ani nebránila, protože to beztak nemá cenu. Časem se snad i tyhle pocity omrzí a postupně utlumí.
„No, tak šťastný svátky,“ zahuhlal David a bylo na něm vidět, že chce být zrovna teď co nejdál.
„Oceňuju tu ironii,“ procedila jsem skrz zuby, „ale taky ti přeju šťastný a veselý.“ Uznávám, že to neznělo moc upřímně, ale já se o to ani nesnažila.
Najednou se na mě nějak zvláštně zadíval a na tváři se mu objevil takový ten chápavý výraz, jaký byste nejspíš použili u malých dětí, které právě rozbili vaši drahou čínskou vázu. Špatná volba.
„Pořád doufáš, že to dopadne dobře?“
„Já už nevím, co je dobře. Doufám, že to dopadne jinak.“

~

Nezáleží na tom, kolik romantických příběhů jste četli nebo viděli o párech, které sáhly po stejném sýru v bioobchodě, a nezáleží ani na tom, co si nalháváte o svém vlastním životě, protože ne vždycky všechno dopadne podle vašich představ. Ale o tom už nikdo příběhy nepíše, protože je to všední a je to realita.