Autor: Jan Vařejka

V lese, v domečku na okraji města sídlila jedna žena. Kolkolem šedesáti let byla na světě, ale stále byla čiperná. Každý večer jí u domu šuměl potůček, ale stařena ho přes hlasitý řev televize nikdy neslyšela. Už sice měla pár šedých vlasů, ale zato se každý den odebrala do města, aniž vypnula televizi. Tvrdila, že ji slyší i pět kilometrů daleko. ,, Je to můj vnitřní hlas!‘‘ obhajovala se, když jí revírník kázal.
Každý den se do města těšila, že najde to, co její duši chybí. Chtěla ji slepit kousky harampádí, odpadky, a dokonce i jí nejmilejším, jídlem. Ráno, než odešla, nezapomněla zapnout televizi, aby popudila revírníka a uspokojila se. Ve městě zůstávala tak dlouho, dokud něco nenašla. Nerada se vracela z města s prázdnou. Pakliže nic nenašla, vše kolem obviňovala a ničila. Jednou si dokonce nevědomky rozkopala záhon kosatců. Potom zas si stěžovala, že lidé jsou málo nepořádní. Našla-li sendvič, nebo zbytky z fástfůdů, děkovala za to Pánubohu. Jednou si domů přinesla akvárko, jindy staré meče si na zeď pověsila. Nálepky od aut, účtenky, špinavé spodní prádlo, zbytky železa. Její dům již přetékal, ale jí se zdálo, že je z poloviny prázdný. ,, All right, tak to má být,‘‘ těšila sebe sama. Nevešly-li se jí věci pod střechu, naplní jimi jiné místo. Co vhodnějšího, než potůček? Tam sypala bordel jí tak milý.
Po nějaké době již šumění potůčku slyšet nebylo. Ostrý pach se vznášel okolo jejího sídla. Byl-li potůček (pokud opravdu mu chcete tak říkat) taktéž plný, přestala chodit na trip do města. Přilnula svým srdcem jen k televizi. Prošlé sýry k snídani, lasagne před pár lety k obědu a talíř červů (želé žížalek) k večeři, to vše před televizí. Málokdy při tom rámusu usnula, co teprve lesní zvěř? Ta se jejímu domu zdaleka vyhýbala.
Jednou se do domu báby dostala kočka, časem však zahynula z výparů, pocházejících z tučného pozadí gaučingnice. Osud ji však zastihl dříve, než se naučila vyprdět celou abecedu. Odpoledne, když chtěla zapnout televizi, tlustými prsty mačkaje na ovladači, zjistila, že televize chcípla. Nevěděla, co má dělat. ,, Pitomý krámy, zas neuvidim love story V létě jako v zimě!‘‘ klela, myslíc, že spojení přerušily větve dubové. Po čase, když pochopila, že s gaučingem u televize je konec, popadla televizi, chtěla ji do bažiny (bývalého potůčku) vhodit, avšak sklouzla nohou do bláta a i s milovanou televizí zapadla do smrduté kaše. Volala si pomoc, za pár minut jí ale došel dech.
Roky uplynuly co voda, která do bažiny natekla, a bílé kosti na hladině se vznášely. Revírníka tu již nebylo, neboť bordelářka ho vystrnadila. Takto mé děti k domovu přišly, že jí chatrč sebraly. Až na nepořádek si tu žijí šťastně.