Autor: Karel Vařejka

Blížila se bouře. Nastal ten čas. Lidé věděli jaký a věděli také, kdo se blíží. Staroušci sotva dýchali. Ve vzduchu byl cítit zápach smrti.
Ona bytost v kápi s tlustou bichlí zavěšenou na opasku a s blyštící se ostrou kosou přišla na dřevěný most. Její kroky byly elegantní, ne rychlé. Hlavu měla skloněnou, dívajíc se na vymleté koryto, kterým řeka neprovalila proud již po mnoho let.
Smrt prošla branou před městem, napsáno na ní: „Vítejte!“
Bylo až nadmíru jasné, že ve městě nikdo vítat smrt nebude.
V dáli udeřil blesk. Že smrt s sebou táhne i bouři, lidé věděli už odnepaměti.
Mezitím, co lidé zděšeni zbrkle zavírali okenice, smrt procházela úzkými, křivolakými uličkami. Smrt táhla po kamenné dlažbě svou kosu, lesknoucí se v záři měsíce, za sebou jako něco nejcennějšího (byla to její jediná společnice). Bylo slyšet i cinkání kosy, když míjela kamenné kostky.
Postava v kápi se zastavila u jednoho domku a nakoukla do oken.
Všude uvnitř se roztahovala tma tak velká, že nebylo vidět ani na krok. Smrt zaťukala na dveře… Nikdo neotvíral. Není divu. Postava natáhla ruku, ani dveří se nedotýkala, a najednou se začaly pomalu, se skřípavým zvukem otevírat. Rozhlédla se po místnosti, až v rohu uviděla na posteli sedící, až u zdi přitisknuté rodiče, jak svírali v náručí své dvě děti.
„Prosím, ne!“ bránila se matka, oči plné slz. I když moc dobře věděla, jako všichni, že osud je nevyhnutelný a smrt si nevybírá.
Tu noc děti vzlykaly. Rodina byla o jednoho chudší. Smrt si odnesla matku.
Když se lidé ráno probudili, spatřili veliké světlo. Před vchodem do města stál v bílém rouchu oděný anděl z nebes. „Pojďte blíže, lidé,“ vyzval je nebesky znějícím hlasem.
„Nebojte se smrti. Po smrti je nový život. Je to útěcha pro bolavou duši. Po smrti každý dojde pokoje. Nikdo nebude zatracen. Po smrti neexistují pozemské hříchy. Čeká vás jen dobro a nový, lepší život, kde jsou si všichni rovni v Božím království.“
Anděl přistoupil blíž k lidem, objal děti, co včera ztratily matku, a políbil je na čelo. „Bůh je s vámi,“ zašeptal jim do uší. Potom máchl křídly a za nadpozemské záře odletěl do nebes.
Lidé úžasem oněměli. Všem bylo jasné, že je čeká osudný den, ale už se smrti nebáli.
Večer znovu přišla bouře. Lidé věděli, kdo přichází. Věděli, co je čeká. Tentokrát ale lidé nezavírali okenice jako dříve, nýbrž je otevírali. Vyšli ze svých domovů a vydali se směrem k bráně z města.
Smrt vstoupila na most, ale tu se náhle zastavila. Za mostem i na něm stálo celé město. Vepředu stáli muži, za nimi ženy a děti. Všichni stáli hrdě a nebojácně se vztyčenou hlavou. „My se tě už nebojíme!“ vykřikl nejodvážnější z mužů.
Smrt znejistěla. S pohledem upřeným na celé město stála v naprostém tichu, ani hromy nerušily ticho, ani blesky se neukázaly.
„Jsme připraveni, tak konej!“ řekl ten samý muž, co předtím. Náhle ale bouře zmizela, smrt se otočila a tentokrát rychlými kroky kráčela zpátky do tmy. Tu noc odcházela smrt s prázdnou.