Autorka: Sára Ostaševski

Začalo to tmou. Tmou, která se vám vžírala do masa až do kostí. Jako symfonii ke tmě lehce doplňovalo její ticho, které najednou roztrhlo zamumlání. Jak říkanka pomalu odstraňovala ticho, které se ještě schovávalo v koutě jako ustrašené kotě, společně se světlem, které zas odehnalo jiskřivé světlo svícnů. Pokoj se pomalu rozjasňoval a obtahoval každý nově objevený nábytek či obraz. Bylo to jako by do pekla vstoupil bůh, když muž vešel společně s brnkáním melodie na jeho jazyku do místnosti. Tiché kroky klapaly o mramorovou podlahu, zatí co zapaloval svícny. Bylo to jako by tančil společně s ohněm. Stíny, zvuk a snad i ty oči lidí na obrazech jako by tančily s ním. Avšak to rozkošné divadlo narušovala postava, nehnutě sedící na zlaté židli, jako tanečník, který zapomněl sestavu.
I když se to nezdálo, muž věnoval svoji pozornost pouze a pouze jí. Zastavil se a zároveň s ním celý svět. Potichoučku pozoroval jeho oběť jako puma před útokem. Zarazil se, když jeho hudbu přerušilo odporné zakašlání dívky, sedící a snad i na první pohled mrtvé. Natáhl ruku k dívce. Jeho ruka v černé bezprsté rukavičce sjela po její tváři. Byl jako hudebník, který hledá tu správnou notu na papíře, kterou stále nenachází. Když ucítil, jak ticho ho rve opět na cáry a sápe ho na duši i na jazyku, odehnal je všechny elegantní otočkou. Do rytmu bezmocného dechu té dokráčel k porcelánové dóze. Každý její záhyb a každá křivka byla dokonalá, ale ne tak dokonalá jako on. Jen na vteřinku vypadl ze své elegantní role a vrhl se po dóze. Popadl jí, jeho pozornost si však neudržela dlouho, otočil se na špice bronzové protézy a opět se vrátil ke svému dílu. Pomalu došel až k ní, poklekl a svoji ruku zabořil do květin v dóze. Po nesčetném vybírání té pravé vytáhl tu, která bude dokonalá pro něj, ale hlavně pro jeho mistrovské dílo. Mezi prsty držel slabý stonek, na jehož konci se rozprostíral květ růže. Pomalu vložil květinu do obří rány, která se dívce táhla od pasu ke krku, bylo to, jako by se jí dotkl sám satan a zanechal na ní svůj odkaz. Mistrovo opětovné mumlání zadrželo zasyčení, bylo to jako poslední vydechnutí srny. Mrtvé oko se na ni podívalo pod houští vlasů. Rozhrnulo její prameny a hledalo skulinku, kde by jeho ruka mohla danou utěšit. A taky že našla. Kapička krvé stékající po osleplém oku ztekla po hubeném prstu. S lehkým údivem a nejspíš i s překvapením se na kapičku podíval. Snažila se od něj utéct, po prstech až na dlaň, jako její majitelka. Vzduch protrhl jeho pohyb, když opět svoji oběť chytil. Z krásné kapičky zbyl jen bez žádné jiskry malý flíček. Oklepal si zbytek mrtvé z dlaně a opět se věnoval její matičce. Jako neustálá rutina zasunoval do rány víc a víc květin, které dokončovaly dívčiny mrtvé pokusy o mluvu. Z ošklivé rány se nyní stalo překrásné dílo hodné pouze jejího stvořitele. Z dívky nyní jakoby vycházel obrovský puget květin. Pomalu se zvedl, aby si prohlédl své veledílo. Zhrozen byl, když si ho prohlédl. Bylo to… bez jiskry, bez krásy… Po zádech mu přeběhl mráz. Oko, to oko, které celou tu show pozorovalo, se stáhlo pod víčko aby se nemuselo na tu zrůdu dívat. Z krásných představ se stála odporná kreatura, která hltala každý doušek vzduchu. Všechno bylo přehnané a hrubé, její ramena byla přespříliš zašpičatělá, její krk odporně hubený, hlava až moc velká, oči moc velké, rty zas moc malé a ten pas… celé tělo jí zmizelo v malé nitce, z které ho zbylo jen pár žeber a těkající srdce. Byla nedodělaná, a ani už s touto zrůdou nechtěl nic víc mít. To, co jí chybělo, byly slabé výrůstky, kterým ostatní říkají: končetiny. Místo nich zde byly jen ošklivé paznehty, to samé platilo u nohou. ,,Odporné…‘‘ zašeptal. Jako na povel se v jejích tak zvaných očích objevil plamínek, který hltal to slovo. Odporné… odporné… odporné… Místo odpovědi jen opět těžce vydechla. Ticho... a náhle J. udělal pohyb, který nechce nikdy zopakovat, naprosto neohrabaný a ostrý pohyb, přičemž praštil to takzvané dřív ,krásné‘. Židli, stejně tak jako tomu krásnému a dokonalému, došly síly, místo ní teď ležela na zemi jen skuhrající hromádka neštěstí. Dříve tolik pozornosti, nyní už jen J. nestála ta zrůda ani za pohled. Mrknutím oka sfoukl všechny plamínky dříve plné radosti, nyní pouze smutku, že opět umírají. A tak brzy. Jediné světlo, které ještě na moment oslabilo stíny, které se v plné síle tešíly rozkousat svojí novou potravu, bylo, když otevřel na moment dveře, aby se dostal zas do svého neperfektního světa, který, na rozdíl o té, dokázal zkrášlit. Jako pouta ale opět mistra vtáhla slova, která se dokázala vynořit z rozedraného hrdla. ,,Pane… jsem již kr… krásnááá…?‘‘ rozplynul se hlas v jeho uších. Oko pod jeho dokonalou maskou opět nabudil pocit malé touhy se té věnovat a dát jí trochu svého drahého času, avšak nedokázalo to, rty však ano, ale již jen na kratičkou větu: ,,Ne… ty budeš vždycky pouze jen odpad…‘‘ zavrněl zklamaný hlas, který se ztratil za mohutnými dveřmi a shodil nedokončené končetiny. A tak bylo zase jen a jen ticho, a tma…

Však… jedna z knotů svíčky, neztratila naději a stejně jako ona, ztěžka, s ránou na bedrech, a zlomená, nepřestala tančit, a tak tančila a tančila, v touze býti zase krásná a snem uchvátiti opět svého stvořitele…