Autorka: Markéta Plešková

Dup. Dup, dup. Dup, dup. Dup.
Jsem opravdu smolař. Kdyby se to tak stalo pozítří! Nebo minulý týden, to bych tak ještě stihl vyléčit. Ale dneska, zrovna když mi na tom tolik záleží.
Nerytmické údery mých zelených adidasek tak trochu kazí estetiku zdravých sportovců kolem mě. Za páskou se mačkají fanoušci a fanynky a ti, co mě okatě neignorují – a není jich mnoho – na mou nohu vrhají pohledy, které pravděpodobně považují za soucitné. Kdyby tak věděli, jak to ve skutečnosti bylo, usmívám se v duchu.
Závod teď směřuje lehce do kopce, aby ti slabší stihli odpadnout. Je to sice delší trať, ale rozhodně ne natolik dlouhá, aby někdo nedoběhl, případně nedošel, do cíle. Bohužel, právě příjemná vzdálenost sem přilákala egoistické běžce z celého regionu. Pojďte si vyběhnout na Hůrku! Stravte s námi a se svými bližními krásné odpoledne v letním lesíku! Dokažte si, že nejste úplný budižkničemu! K mé smůle se tím šance na výhru ztenčuje na absolutní nulu.
Nebudu zastírat, že nejsem žádný běžec. Skoro netrénuji, a když už, tak jedině na sluníčku a po rovince, což v praxi znamená, že výhradně v srpnu, který trávím na chalupě v Třeboni. Kdybyste viděli, jak je tam krásně! Rybníky a lesy a ryby a lidi a vůbec spousta krás. Když má člověk takové místo, hned je mu lépe na světě. Mě, například, na chvilku skoro přestala bolet noha – ale to jen skoro.
Na takových závodech já mám nejradši – kromě cíle, samozřejmě – když je dobrá organizace. Když je totiž dobrá organizace, a tím nemyslím jen srozumitelný harmonogram, ale především batůžek a tričko s logem k registraci, občerstvení a nápoje, přímý přenos do (regionální) televize nebo dokonce ceny pro vítěze. Zastávám totiž názor, že taková hmotná motivace je pro sportovce tím nejlepším dopingem.
Proti dopingu se samozřejmě zásadně stavím. S tím nechci mít vůbec nic společného. Nejde přece jen o výkony, ale hlavně o princip. Člověk se tu snaží, seč může, a doběhne ho potom nějaký – no ano, lajdák s pilulkou!
Poslední rovinka je pro mě nejtěžší. Nejenže už sotva popadám dech, ale bolest v noze se ozývá ostřeji než kdy před tím. Jsem si jist, že fanoušci kolem to skoro musí cítit taky. Nakonec ale konečně probíhám cílovou páskou a zničeně padám na zem.
Samozřejmě nejsem první. Ani druhý. A ani třetí, když to musíte vědět. Skončil jsem poslední – jako už mnohokrát. Ale tentokrát je to jiné.
Přichází ke mně pořadatel a s hlubokým zármutkem mi tiskne ruku. Útrpně se usmívám a přijímám gratulace.
„Jste tak statečný,“ říká do mikrofonu. „I přes taková zranění doběhnout do cíle – to je nevídané! Dovolte nám prosím, abychom vám věnovali čestné uznání a cenu.“
Neodmítám, usmívám se a děkuji do kamery. „Jsem zvyklý na ledascos. Být běžcem není žádný med. Nějaký vyvrknutý kotník mě přece nerozhází. Mimochodem, doufám, že ten druhý zraněný je v pořádku.“
Když je mi sděleno, že musel odjet do nemocnice, vyjádřím k tomuto problému pochopení a naději na brzké uzdravení, poté převezmu diplom za statečnost, cenu, jež sestává z finanční částky a nových bot, nechám se tisíckrát vyfotografovat a zamířím k autu, abych byl co nejdřív doma. Noha mě nějak zázračně přestala bolet.
A vy stále ještě věříte, že lež má krátké nohy.
To určitě!