Autorka: Katka Jindrová

„Tento dům je v opravdu výhodné lokalitě. Nedaleko se nachází koupaliště, kino i obchodní centrum. Majitelé za něj chtějí opravdu málo, přesto že je v dobrém stavu a nechají tu všechen nábytek.“ „Opravdu?“ Řekne moje máma překvapeně. Z druhého pokoje neslyším odpověď, takže předpokládám, že realitní makléř kývl hlavou. „Zlato, co na to říkáš?“ Zakřičí táta na mě. „Vypadá dobře.“ Zakřičím nazpátek.
Dveřmi projdu k nim do obývacího pokoje. Makléř se usmívá. „Pokud si to budete chtít rozmyslet, tak samozřejmě počkám, ale o tenhle dům je velký zájem.“ Rodiče se na sebe podívají pohledem, který okamžitě rozpoznám. Oba se rozhodli stejně. „Není třeba. Koupíme ho.“

„Tak to by mělo být vše.“ „Konečně. Řeknu a svalím se na pohovku. Tenhle dům je konečně náš. Táta si sedne do křesla. „Když máme zahradu, mohli by jsme koupit toho psa o kterém roky básníš.“ „Fakt?“ Vykřiknu nadšeně. „Ještě jsem to neprobíral s mámou, ale neměla by být proti.“ Zářivě se na něj usměju. „Super. Jen zbývá vyřešit jednu věc. Kdy se zbavíme toho gauče?“ „Vždyť vypadá dobře.“ Namítne táta. „Vypadá jako kdyby jsme ho přivezli rovnou ze smetiště.“ Táta se na mě zamračí. „Je zachovalý a ....“ „Au!“ Vykřiknu a prudce se postavím. „Něco mě kouslo.“ Promnu si napadenou část lýtka. „Myslíš tu pohovku?“ Zeptá se táta s dávkou ironie. „Asi. Vidíš na něm nějaké zvíře?“ Táta se zasměje. „Určitě slyšel, co jsi o něm řekla a pomstil se ti za to.“ Zvedne se a zamíří ke dveřím z obývacího pokoje. „To není vtip tati!“ Zakřičím zatímco si prohlížím gauč.

„Vážně si na tu pohovku nesedneš?“ Zeptá se máma. „Ne.“ Odpovím s překříženýma rukama na hrudi. „To je přece hloupost. Je to jen gauč. Musela jsi si to nějak vsugerovat.“ „Děkuji za důvěru mami. Vím, co to udělalo. Pokaždé, když jsem si na to sedla, tak mě to kouslo. A v noci to vydává divné zvuky.“ „Tak proč to my neslyšíme?“ „Nevím, ale na tu ďábelskou pohovku si už nesednu.“ „Fajn. Jdu udělat večeři.“
Mamka se zvedne a odejde z obýváku. Teď jsem tu sama s gaučem. Mám pocit jako by mě sledoval. „Tuhle věc už měl dávno někdo spálit.“ Pronesu a chci odejít, jenže mi cestu zatarasí gauč. Vycení zuby, které pokrývají veškerý prostor na sezení. „Já věděla, že je prokletý!“ Gauč se ke mně hopkavými pohyby začne přibližovat. „Mami!“ Zakřičím, ale nikdo mi neodpoví. „Hele gaučíku, nemůžeme na to zapomenout? Já to nemyslela vážně. Dělala jsem si srandu.“ Zády narazím do stěny. Kus nábytku se stále přibližuje. V mém okolí není nic, co by mi pomohlo v obraně. Gauč už je skoro u mě. Jediný nápad, který mou myslí prolétne je gauč kopnout a pokusit se proběhnout okolo.
Tak tedy kopnu do gauče. K mé smůle se pohovka zakousne do mé nohy. Vykřiknu. Začne mě to vtahovat do sebe. Snažím se bránit, ale marně. Po několika vteřinách se mačkám uvnitř gauče s několika kostmi.