Autorka: Klára Müllerová

Ráda si povídám s rostlinami, je to lepší než s lidmi. A vy si říkáte, jasně protože ony nemluví, nic nenamítají, maximálně se zelení případně červení či žlutí.
Ne! Přestaňte! Ony odpovídají, rozumí… Stačí si přivonět, pohladit je, zalét a ony spustí. Ale nemyslete si, jsou i rostliny zlé, nepříjemné, ale já mám tu svoji, na naší zahradě, říká si dub. Chodím k němu vždy, když se to stane… když mi někdo nastaví nohu, obere o kapesné nebo se mi vysměje. On mi rozumí…
Moje rodiče mám nadevše ráda, ale když se mě zeptají, proč mám tuhle modřinu a tenhle škrábanec, tak prostě řeknu, že jsem spadla… a utíkám za svým dubem, ten mě uklidňuje „Taky mám škrábance, taky od zlých lidí“
Jednou jsem šla kolem kuchyně a zaslechla jsem rozhovor svých rodičů, který mi zabodl dýku do srdce.
„Mám strach o tu naší holku.“
„Já také, vůbec se mi teď nelíbí…“
Nejdříve jsem myslela, že mluví o mých jizvách, ale potom…
„Jak pořád vysedáva na zahradě u toho stromu.“
„Jednou jsem ji zaslechla, jak k němu mluví!“
A bylo to tu, můj přítel byl prozrazen.
„Jenom blázen mluví s něčím, co mluvit ani nedokáže, ještě s blbým dubem,“ ozvalo se z kuchyně.
Tahle věta ve mně vyvolala zlost, kterou bych u sebe nikdy nečekala.
Rozrazila jsem dveře a začala řičet: „Blbý dub? Tak blbý?“
„Sedni si a uklidni se!“
„Jak mám být klidná?“
„To my spíš máme právo být neklidní, vždyť naše dcera je blázen!“
„Blázen?“
„Mluvit se stromem ti snad přijde normální?!“
„Ale on je milý…“
„On nemůže být milý!“
„Ano, může… mluví se mnou.“
Táta toho měl dost a ještě jednou zařval: „Ne, já to už nezvládnu! Blázna doma mít nebudu!“
Vyběhl z baráku. Já bežela za ním, protože jsem věděla, co chce udělat, ale on za sebou prozíravě zamkl. Už jsem jenom slyšela, jak sekera dopadá na můj dub. Křičela jsem, bušila na dveře, prosila mamku, aby mu řekla, ať toho nedělá. Ale už bylo pozdě. Nárazy sekery ustaly, strom se zřítil. Moje poslední naděje… moje víra v lepší zítřky… Cítila jsem se podetnutá víc než můj milovaný dub.
Rozkřiklo se to všude. “Stromová holka“ mi říkají, šikana se znásobila… Ale teď už nemám svůj strom. Komu to mám říct? Jiným rostlinám? Ne, to nejde. Rostliny už se mnou nemluví. Ublížila jsem jednomu z nich… On mi v nejhorším pomohl a já jemu ne, zradila jsem ho…