Autorka: Marcela Hamplová

Devítiletá Bětka byla vždy zvídavá a ráda experimentovala nové věci, získávala nové zkušenosti, hledala, co by ji mohlo bavit a zvláště ráda prováděla experimenty na rodičovských nervech. Tohle nevyřáděné, hyperaktivní dítě mělo smůlu v kamarádství, ale věřila, že jednoho dne, ten pravý kamarád, přijde. Kamarády chodící po dvou si nahrazovala čtyřnohými s mokrými čenichy, kteří patřili sousedům, a „kormidlem“ na konci zadku, jak říkal její táta, když navštěvovali babičku v Dolním Podluží, která o sobě v mládí z legrace často říkala, že zestárne v pokoji plném psích chlupů jako ta „bláznivá ženská, co si zřídila psí hotel“.
Bětka bydlela ve městě Varnsdorf, v panelovém domě. Její spolužáci z vesnice se jí smáli, že prý bydlí v „králíkárně“. Nebrala si to osobně, ale mrzelo ji, že neměla vlastního psa. Rodiče jí sice pořídili kočku, ale s tou si moc zábavy neužila. Potřebovala stejně praštěného kamaráda, jako je ona a přirovnání „jaký pán, takový pes“ se jí zalíbilo. Přála si ho strašně moc, ale rodiče měli starost o to, aby ji potom chlupáč neomrzel. Navíc bydleli přeci v „králíkárně“ a tam by se pes nevešel. Musela si počkat, až bude dospělejší, i když svými projevy často rodičům dokazovala, jaká je velká holka… Umí se přeci o sebe postarat sama! Ale hlavně si musela počkat na to, až budou bydlet ve svém vlastním království.
Bětě padlo třináct let. Už bydlela s rodiči ve svém vysněném království z dětství, jen ten štěkající strážce tam chyběl. Rodiče ji to ani raději nepřipomínali. Byli rádi, že si našla dvounohé kamarády a už nemá hlavu v oblacích. Místo toho měla hlavu zabořenou v nezajímavých knížkách nebo přemýšlela nad věcmi, se kterými měli její rodiče dost zkušeností a tajně si přáli, aby je jejich dcera nezískala, dokud neukončí své vzdělávání. Pěkně naivní rodiče.
Jednoho dne se šla projít se svou partou kamarádek po lese. Povídaly si a najednou zaslechly nedaleko od sebe kňučení a vydaly se prozkoumat situaci.
Štěně bylo vyhublé. Holky mezi sebou spekulovaly, co s ním udělají. Nemohly ho tam nechat napospas osudu. Bětka se rozhodla, že si ho vezme domů, nehledě na to, co na to řeknou rodiče. Ona se rozhodla. Zachránila štěně, fenku křížence kokršpaněla a byla na sebe hrdá. Dala jí jméno Amálka.
Rodiče se zděsili, když zahlédli dáreček, který si Bětka přinesla, ale nakonec je přemluvila, udělala „psí oči“ a rodiče povolili.
Po veterinární prohlídce se Bětky život obrátil vzhůru nohama. Vydala se na dlouhou cestu sebepoznání. Jak dospívala, získávala nové priority. S Amálkou si užila spousty legrace, cvičila ji a dokonce se s ní zúčastnila talentové soutěže. Její přátele nebyli nadšení, že s sebou brala vždy Amálku, když šla ven, i když nechápala proč. Dvounozí se ukázali v pravém světle, ale Bětka měla konečně opravdového kamaráda.
Splnil se jí sen.