Autor: Kryštof Vaněk

Je ráno, sluníčko prosvítá do mého pokoje a to mně nutí otevřít oči. Někde zvenku slyším nepříjemné zvuky. Od táty, který mne již žene ke snídani se dozvídám, že je to bourací kladivo z nedaleké stavby. Je sobota. Televize mne nebaví a tak se u snídaně zdržím jen chvíli a spěchám ven. Před domem potkávám několik našich sousedů, které slušně pozdravím a přitom si uvědomuji, že ani jednoho z nich neznám jménem. Přijde mi to divné, babička, která bydlí na venkově zná celou vesnici a já neznám ani své sousedy.
Silný vítr rozfoukává haldy letáků a žene je ulicemi města. Cestou potkávám spousty spěchajících lidí, na pozdrav však neodpovídá nikdo. Většina z nich se na mně ani nepodívá. Míjím kostel, o kterém jsem slyšel, že stával uprostřed města. Dnes tomu tak už není. Přibylo tu mnoho nových cest, domů a uliček. Jen zeleně tu ubývá. Taky jsem slyšel, že naše město bylo postaveno na základech jiného, mnohem staršího města, které kdysi vyhořelo.
Chvíli pozoruji muže v ušpiněném kabátě, který se přehrabuje v popelnicích a odpadky vyhazuje ven. Možná hledá klíče. Tátovi tam jednou také spadly. Silnice ruší všechen klid kolem a to se mi vůbec nelíbí. Řidiči po sobě neustále potrubují a ani chodce jen tak přes cestu nepustí. Nevím odkud přijíždějí, ani kam jedou ale pořád tady jsou. Konečně se dostávám do míst, kam jdu. Město tady končí a dál pokračuje jen travnatá pěšina. Sundávám boty a travnatý kopec vybíhám bosky.
Přiletěl motýl a sedá si na květinu nedaleko mě. Slyším jen šumění větru v korunách stromů a zpěv ptáků. Nedaleko jde ještě slyšet šumění potůčku. Hluk města zůstal skryt v údolí. Nad městem je krásně načervenalé nebe. Odtud vypadá jako obrovská šelma, která se chystá sníst vše, co má kolem sebe. Jen aby nespolkla i tohle místo, přišel bych tak o další kus pěkné krajiny.