Autor: Stella Lišková

Sluníčko se elegantně odlepilo od obzoru. Kousíček po kousíčku odkrajovalo tajemný opar nekonečna. Honosný závoj neznáma. Stoupalo a opatrně se proplétalo mezi čerstvě nadýchanými oblaky. Nebeská klenba začala chytat barvy teplých odstínů. Záře se rozkutálela po celém lese.

Příroda to zaznamenala, a proto pomalu otevírala své oči. Jemný ranní vzduch rozhoupal kapky rosy. Rozvířil i křišťálové hladiny potůčků a jezírek v okolí. Listy a jehličí zelených obrů se do rytmu přidaly také. Ze všech stran se ozývalo štěbetání strážců oblohy.

Mírný vánek roztančil kaštanové kadeře. Pramínky vlasů poodkryly malebný poklad. Tváře zalil třpyt zlatavého kotouče. Šimrání slunečních paprsků se zablýsklo ve smaragdově zelených očích. Pivoňkově zbarvené rty se zachvěly. Bohatou hřívu zdobil vlastnoručně vyrobený květinový věneček.

Na širokých ramenou vlály sněhově bílé hedvábné šaty, které spadaly až ke kotníkům. Jedna krajka za druhou. Volánky končící nad lokty nechávaly vyniknout ladné štíhlé paže. Ozdobná stužka zvýrazňovala vosí pas a dlouhé nohy.

Vznešený postoj a chůze. Bosá chodidla se nechala unášet krásou krajinou. Každý krok rezonoval půdou.

Nebyla to žádná lesní víla.

Byla jsem to já.

Oihane.

***

Seděla jsem pod velkým urostlým dubem a snažila se napodobit cvrlikání opeřenců. Byla jsem vzhůru už nějakou tu chvíli.

Každý den vstávám velmi brzy, abych stihla východ slunce. Tento úkaz. Ten se nikdy neokouká. Ten mě nikdy neomrzí. Když se probouzím, příroda ještě spí. Sama se odeberu k nedaleké vyvýšenině, odkud je nejlepší výhled široko daleko. Našlapuji nejtišeji, co to jde. Nechci nikoho vyrušit ze zaslouženého regenerujícího odpočinku. Po špičkách protančím až ke svému vytyčenému cíli.

Uvelebím se na svém obvyklém místečku v trávě. Jelikož tady sedávám už odjakživa, vznikl tu důlek.

Síla tohoto místa a okamžiku nejde vyjádřit slovy. Nikdo si neumí představit, co pro mě znamená. Citově k němu velice tíhnu. Má hodnotu, kterou nelze vyčíslit. Té atmosféry se nemůžu nabažit. Pocity, jež chovám hluboko ve svém nitru, nedokážu popsat. Návaly štěstí, euforie. Srdce plesá. Tep se zvyšuje. Zároveň mě však přepadne vlna vzpomínek. Začnu se topit v moři lítosti a zranitelnosti. Tělem mi projede mráz. Vždy si dává záležet. Cítím ho až v konečcích prstů.

Vzduch je nasycen melanchonií. Zvláštní rozpoložení a zmatenost. Slzy radosti i smutku. Vyčkávání je někdy nekonečné. V břichu mi poletuje několik motýlků. Napětí pronikne do každého zákoutí mé duše. Pomalu přetékajícího poháru emocí se ale naštěstí vždy napije přicházející zlatý král. Tím ukončí všechny boje. Přinese klid a já se mohu soustředit jen na jeho neodolatelnou krásu.

Nevím proč, ale tento jev mě velmi fascinuje. Stačí, aby sluníčko vytáhlo pouze svůj jediný vlas, a tím vdechne celému okolí život. Vydá impuls a všechno se najednou dá do pohybu. Orbis z minuty na minutu procitne. Nevynechá ani ten nejmenší nejtemnější nejtišší záhyb. Každý koutek i tvor získá nový dech.

Dostane další možnost ukázat světu, kdo je. Dostane další možnost poučit se, napravit své chyby, zlepšovat se a rozvíjet se. Dostane další možnost žít. Bohužel každá studna jednoho dne vyschne, každá píseň jednou dohraje, každá cesta někde končí.

S křehkými věcmi zacházíme opatrně a v bílých rukavičkách. Proč ne s ním? Z vyprávění jsem usoudila, že na planetě Zemi si ho někteří lidé dostatečně neváží. To nikdy nepochopím. To rozum nebere. Proč jsou tak nonšalantní? Ach, kdyby jen věděli, o co přichází…

Vždyť život je jemná výsost sama. Lehký jako pírko. Dar s velkým D. Jedinečná příležitost, která se naskytne pouze jednou. Proč toho nevyužít naplno? Každá bytost má právo s ním naložit tak, jak sama usoudí za vhodné.

Máme na výběr, jestli budeme žít nebo existovat.

Já jsem se rozhodla žít.

Já ten svůj adoruju, Vychutnávám ho plnými doušky.

Někdy mě ale děsila představa, že mohu něco pokazit a všechno tím rázem skončí. Nadobro to bude pryč. Ono, když si uvědomíte hodnotu bytí, zjistíte, kolik věcí má negativní faktor. Ohrožují vás. Tímto procitnutím však objevíte také i tu křehkost. Stačí lusknutí prstů. Život se může otočit o sto osmdesát stupňů. Jedna chyba. Jedno pochybení. Jedno zaváhání. Jedno rozhodnutí. Vše už nemusí být takové jako předtím.

Nikdy nevíte, kam vás život zavane. Nikdy nevíte, jestli jste na správném místě ve správný čas. Nikdy nevíte, jaký den bude váš poslední, a proto bychom si každý den měli užívat naplno, jako kdyby posledním byl.

Dýchám zhluboka. Vážím si každé sekundy. Nezdá se to, ale existenciální otázky patří mezi ty nejsložitější. Z tohoto důvodu ještě některé nebyly zodpovězeny.