Povidka - dila

Přihlášení

Registrujte se

Autor: Timofej Golev

Jeho oči se po dlouhé době setkaly s ostrým dotekem žlutavého světla nemocniční lampy. Tělem byl přikován k lůžku držícímu usmrcující stabilitu v úzké mezírce mezi podlahou a povrchem pevně zafixovaných koleček. Ruce s nabledlou pletí splývaly s prázdnotou průzračně bílého prostěradla, nohy se vzdaly své přirozené poslušnosti a pohyb se stal rázem podivně nemyslitelnou činností. Trup byl jakoby řetězy pevně svázán vlastními končetinami k bezedné propasti prohloublé matrace.

 

Mysl však nebylo k čemu připoutat. Vědomí se vytratilo s okamžikem, kdy dostalo první a poslední šanci najít záchytný bod. Těžko říct, za co se mohlo uchytit. Avšak, bylo vůbec něco, co by se mohlo uchytit, jestli bylo čeho?

 

Před sebou neviděl nic víc, než lampičku, díky které si uvědomil vlastní i okolní presenci nezvyklých předmětů. Vpravo na stolku ležely dvě fotografie. Na druhé straně však nebylo nic, jen zpola osvětlená stěna a zaprášený roh.

 

Několikrát pomalu přetočil hlavu ke každému z těchto směrů.

 

Tuto komnatu za celou dobu navštívilo hned několik osob. Pro nás nebyly víc, než přízraky – ačkoliv se na místě nacházeli, nebudeme je moci nikdy spatřit a nic o nich víc neuslyšíme.

Pro něj byla ale tato okolnost neodlišitelná od předpokladu, že kolem nikdy nikdo neprocházel. Neviděl rozdíl ani mezi pravou a levou stranou místnosti, stolkem po pravici a nicotou po levici.

 

Nemohl vidět rozdíl.

 

Moment ve kterém se probudil a čas od tohoto momentu uplynuvší pro něj nenesl žádnou informaci. Bylo to něco externího a neuchopitelného, cítil se být nenávratně zavázán jeho vlivu, ale nebyl schopen do něj zasahovat a nesnažil se přijít na to, jak by se to dalo provést.  

 

Z druhého a mnohem triviálnějšího pohledu, který se mu ovšem nenaskytl, toho mála času, co mu zbývalo, znamenalo tolik, co veškerý život, jenž se mu naskytla možnost prožít doposud. Každá sekunda ho připravovala o cennost vědomělé existence a šanci smířit se s vlastním osudem.

 

Za necelých 5 minut se mu zastaví srdce.

 

On sám si neuvědomoval nic, a ani si nevzpomínal, kdy naposledy toho byl schopen. Neuměl a také nemohl vzpomínat. Stav, ve kterém byl nucen po dlouhou dobu setrvat, mu vzal veškerou paměť. Vzpomínky, schopnost řeči, mysl,… Nezůstalo nic, než těch pět minut.

 

Opět se podíval na lampu. Každá vteřina se ničím nelišila od té následující. Zíral do středobodu oslepující záře elektrického světla, a sotva vnímal vlastní existenci.

Po chvíli mu došlo, že je určen k tomu, aby se pokusil překročit vlastní meze a změnil tělesnou polohu.

Zvednuv obě ruce se se zadumáním podíval na každou z nich a všímal si detailů, jimiž končetiny doslova oplývaly. Ta nedůtklivá různorodost, ta neslučitelná podoba… A přece něco tu něco nehrálo.

Byly to neoddělitelné součásti jeho těla, a teď i jeho mysli, nehodlal se jich vzdát. Jen kdyby věděl, k čemu by tak mohly sloužit.

Minulost se zdála být nemožná, nechápal, že není ani první, kdo se dotkl vlastních dlaní, a s jakou něhou ty dlaně hledaly a vracely útěchu kdysi milovaným osobám. Jakou radost tehdy měl, když poprvé spatřil novorozené dítě. Natahovalo k němu ruce, jako kdyby vědělo, s kým má tu čest – že se na dívá na to, co ho stvořilo!

 

On sám teď byl jako nemluvně. Něco ho stvořit muselo, on to tušil. Musel se najít někdo, kdo by ho do poslední chvíle chtěl ubránit i tomu nejstrašnějšímu osudu.

 

Pociťoval svou slabotu, která držela jeho tělo v pevném sevření. Nebyl schopen pohnout ničím, než obličojovými a krčními svaly. Podíval se tedy dopředu.

Tma. Znepokojovalo ho to – co se tak může skrývat v tak nejasném a úzkostlivě splývajícím prostředí? Odvrátil zrak zpět do bujné záře lampy, což mu neudělalo dobře. V jeho hrdle se něco pohnulo. Snažil se vyjádřit své znepokojení. Nevěděl co by chtěl říct a jak to provést, což se mu stejně nepovedlo. Raději tak přivřel víčka.

 

Ta temnota se vrátila. Tentokrát ale nebyla cizí. Patřila jemu. Jenom jemu.

Nechtěl se jí vzdát. Nechtěl se vzdát sama sebe. Nechtěl se vzdát toho, co ho mohlo čekat, i když neměl nejmenší tušení, že se ta chvíle neodvratně blíží. Měl chuť poznat něco, co ještě nikdo nepoznal. Nemyslel na nic jiného než na to, co může ztratit.

Svaly se pomalu svíraly a po celém těle ho zevnitř něco mrazilo. Dostal strach. Choval ho v sobě od samého probuzení. Ale co probuzení – kolik jich vlastně mohlo být? Kolikrát uléhal ke spánku s jistotou, že se mu další den štědře naskytne stejná příležitost? Kdy naposledy snil společně s ženou, již miloval, s ženou, která se usmívala na fotografii po jeho pravici, kterou už ale nikdy nespatří? Vžyť teď by ji vlastně nepoznal, byla by cizí?

Byla by? Co vlastně v jeho chápaní mohlo existovat?

 

Po tvářích mu stékala slza.

Třásl se v objetí vlastní nejistoty a ukájel se tím, jak moc by tu nejistotu chtěl poznat. Nepřál se jí zbavit, pouze znamenala víc, než on sám. A to se mu nelíbilo.

 

Pláč ustal, a jeho rty se narovnaly do přirozené polohy. Nevnímal okolí, ani vnitřek. Vnímal to, co cítí. Svůj poslední pohled nevěnoval tomu, co si pamatoval, těm směšným pěti minutám. Vybral si jen protéct posledním bolestivým tlukotem srdce. Cítil, že ho nic neomezuje. Je svobodný, ačkoliv nemá z čeho si vybrat.

 

A ani se nestihl dozvědět, že umíral s usměvem na tváři.