Autor: Klára Klocová

Letadlo přelétalo nad městem. Mraky se mu jemně jako hlavičky bílých koťátek otíraly o křídla, zatímco pomalým plynulým pohybem klesalo dolů k letišti.

Všechno nasvědčovalo tomu, že přistání rutinního letu proběhne hladce a bez problémů.

V tom se zezdola, hluboko pod drahou klesajícího stroje, ozvalo hlasité třesknutí, jako by někdo vylomil obrovská vrata a vzduch rozvibroval strašlivý řev.

Letadlo se otřásla a několik cestujících polekaně vykřiklo, rychle však opět umlklo a vytřeštěnýma očima se rozhlíželo po kabině.

Nikdo se nepohnul, nikdo nevydal ani hlásku.

A pak těsně vedle letadla prosvištělo něco obrovského, šupinatého a jasně rudého.

Obrovský drak znovu zařval až se letadlo ve vzduchu divoce rozkývalo, a pak ho lehkým nedbalým pohybem obrovského blanitého křídla odmrštil někam mezi mraky.

Dračí oči na okamžik zaostřily na onu vzdalující se tečku, pak se ale s definitivností zaměřovače na pušce obrátili zpět k vyhlédnutému cíli.

 Ještě chviličku se volně vznášel ve vzduchu, jako by odměřoval vzdálenost, pak prudce sklapl křídla k trupu a plnou rychlostí zamířil k lesklému lesu kancelářských budov dole.

Byl už jen kousek nad nimi, když opět roztáhl mocná křídla a několikrát jimi mávl, aby zabrzdil svůj pád.

Město zahalil obrovitý rohatý stín.

Jen pár lidí stihlo zmateně zvednout hlavy, než se temnota opět projasnila, tentokrát však sloupcem rudo-oranžového plamene.

Ulice se během několika vteřin změnila z poklidné letní idylky v horoucí peklo.

Lidé křičeli a pokoušeli se uniknout před hladovými jazyky plamene, neměli však šanci. Dračí oheň se prohnal ulicemi jako přívalová vlna a nechal po sobě jen roztavenou planoucí zkázu.

Několika více šťastným lidem se podařilo schovat pod bytelný železniční most. Jejich radost však neměla dlouhého trvání.

Mohutná tlapa projel kamenem a kovem mostu jako nůž máslem a přidal ho tak k hromadám trosek vířících v pohybu dračích křídel.

Drak s ostrým klapnutím zavřel čelisti, natočil protáhlou hlavu a prohlédl si spoušť pod sebou.

Nebylo to dost. Nic nebylo dost.

Máchl ocasem a posekal vrcholky skleněných budov jako by kosil trávu. Na ulice se snesla mračna lesklých střepů.

Znovu se podíval dolů.

Na ulicích se v žáru kroutily pouliční lampy i kapoty opuštěných aut, výkladní skříně obchodů plné plastů sálaly do ulice jedovatým horkem a bývalé koleje tramvaje vyskakovala ze země. I samotná silnice pukala žárem a měnila se zpět do tekuté podoby, pohlcujíc přitom trosky, ohořelé zbytky těl i kusy kdysi hrdých staveb.

Drak spokojeně vyfrkl oblak dýmu, ještě párkrát zakroužil nad zdevastovaným městem a pustil se dál k jeho okraji.

Autíčko se to metelilo po dálnici. Od podlahy ke stropu bylo plné příprav na prázdninové radovánky, od širokých slaměných klobouků po nafukovací kruhy ve tvaru kachniček.

Atmosféru pohody a rozechvělého očekávání doplňovala i veselá hudba z rádia.

Žena za volantem si posunula sluneční brýle po potícím se nose. „Miláčku, tak mě napadlo… Nakrmil jsi draka, že jo?“

Muž, který právě lízal zmrzlinu ztuhl. Pomalu, velice pomalu se otočil k ženě.

Ticho rušilo jen bezstarostné trylkování rádia.

„A sakra…“