Autor: Oldřich Příklenk

Asi je prvního devátý. Nějak mi ten čas splývá dohromady, protože co jiného je než jedna velká divná
souvislá masa? Právě se zakusuju do tvrdého masa, vysušeného a šlachovitého. Sedím za plastovým stolem, na plastové židli, v obyčejné jídelně. Nestěžuju si. Je to jedlé a stravitelné. Je to stejné jako už před… kolika? Deseti lety. Jako před dekádou. Možná jsem vyměnil židli a stůl, celou jídelnu, možná vzhled, ale stále se zakusuju do tvrdého masa, vysušeného a šlachovitého. Zvláštní, že jsou tak vzdálené časové úseky propojené touto banální činností. Jaké to však tehdy bylo? Vlastně nevím. Ale taky jsem tehdy obědval po prvním dni ve škole. Zase jsem v první třídě…  „Děti, vítejte ve škole!“ stálo krasopisným slavnostním písmem na černé tabuli. Seděl jsem v miniaturní lavici vedle kluka, kterého jsem neznal. Moc mě však děti okolo nezajímaly. Vlastně mě nezajímala ani ta škola, mou pozornost přitahovala jen ta černá tabule, anebo tak mi to nyní, o deset let později, přijde. Protože stále to jediné, co přitahuje mou pozornost, je černá tabule. Černá tabule.
„Děti, vítejte ve škole!“ zazpívala líbivým hlasem učitelka, která stála před tou deskou ebenové barvy s nápisem: „Děti, vítejte ve škole!“ Já se však necítil vítán a místo toho jsem koukal na tu černou tabuli. Koukal jsem a čekal, jestli mne neuvítá a nepozve dál, do svých černých tajů. 
Aspoň tak si vzpomínám na první den ve škole. Sedím v jídelně a žvýkám maso, ústní svaly
zpomalují a zpomalují, až mi rozmělněná tuhá strava opět tuhne v puse. Pomalu mi totiž dochází s jakousi hrůzou i pobavením, že jsem asi musel být divné dítě. Cíleně jsem se nyní vyvaroval termínu „nenormální“, vždyť co je vůbec normální? Neznám na to odpověď, ale vím, že tehdy v první třídě jsem nepovažoval za normální minimálně tu černou tabuli. A možná si to jen zpětně romantizuju a uvědomuju si, že tohle zní naprosto šíleně, ale já jsem opravdu jaksi očekával, že povrch té černé tabule zkapalní a utvoří jistý portál do krajů bezmezných možností. A proto jsem na ni zíral, totiž, toužil jsem po zázraku. Zázraku, že jí projdu pryč od všech lidí do širých plání vesmíru a budu lehce našlapovat po hvězdách…
Do té tabule jsem takto zíral hodně dlouho, nejprve hodinu, pak den, týden, měsíc, rok.
Tabule se za tu dobu měnila, už na ní nestálo: „Děti, vítejte ve škole!“ Místo toho se z ní šklebilo
„opiš správně číslice,“ dalším rokem už „vypočítej správně příklady“ končilo to pak, vzpomínám-li si dobře, „urči úhel alfa, znáš-li stranu a a b.“ Nejzvláštnější bylo, že ani s tak vehementními
devítiročními změnami se tvrdý povrch tabule nepodvolil. Zůstával černě černý a o nějakém
zkapalněném portálu do kosmických dálav jsem si mohl nechat zdát. 
Až na to, že jsem si nenechal jen tak zdát. A tak jsem po celé dekádě znova seděl v první
třídě. V první lavici, vedle neznámého kluka. Asi si děti okolo, v tomto věku již nazývané spíše
„studenty“ či „dospívajícími“, mohly myslet, že tu sedím kvůli pokračování vzdělávání. Nebo kvůli
společenským očekáváním, vždyť bylo nepřístojné, aby řádný občan skončil se vzděláním po základní škole. Mne však tyto domněnky okolí nezajímaly, protože jsem upřeně zíral na černou tabuli přede
mnou. Stálo na ní krasopisným písmem to samé jako před desíti lety, akorát slovo „děti“ bylo
vyměněné za „studenty“. A já si tehdy kladl otázku, jak dlouho na tu černou tabuli budu ještě muset zírat, aby zkapalněla a otevřela portál do krajů bezmezných možností?
Uvázne mi tvrdé maso v krku. Přestože již bylo rozmělněné, stravitelné nebylo. Jako bych se
dusil, čas se zastaví v té obří mase a já si uvědomím, že kontinuita života mi opravdu splývá
dohromady. Zvláštní, že jsou tak vzdálené časové úseky propojené toutéž banální činností žvýkání
masa. Jako by se nic nezměnilo. Běží mi mráz po zádech, jak docházím k jednoznačnému závěru: O zkapalněném portálu do kosmických dálav si stále mohu nechat jen zdát.